Když přemýšlím nad českou velikonoční tradicí, ptám se sám sebe, jak to asi vzniklo a co mi tato tradice má říct o poselství Velikonoc? Budu přemýšlet zejména o Velikonočním pondělí, kde se mi naskýtá jednoduchá odpověď. Poselství by se pak dalo vyjádřit takto:

„Někdo tu asi dostal pěkně na zadek.“

Když zahrnu do úvah fakt, že zmíněný zvyk je veskrze typicky český, kdežto Velikonoce jsou svátek žido-křesťanský, celé se to jen komplikuje. Velikonoce slavíme vesměs od třicátých let. V té době dostal český národ hodně na zadek. Nicméně o Sudety jsme přišli v září, ne v dubnu. Proto jsem i toto zavrhl.

Ve třicátých letech, nikoli minulého století, ale na úplném začátku letopočtu, se stal ještě jeden incident hodný úvahy. Zemřel Ježíš Kristus.

Co to má celé za smysl?

Je pravděpodobné, že nejedna dáma v Čechách i na Moravě se ptá po smyslu toho všeho? Připomínáme-li si na Velikonoční pondělí, že někdo dostal na zadek, proč se to stalo a co to mělo za smysl? Z biblického záznamu víme, že Ježíš Kristus dostal na zadek poměrně vydatně a kvalitně. Nakonec ho jeho výlet na zem stál život. Muselo se to ale stát? Nese to v sobě skryté poselství?

Když už jsme u toho, pojďme se podívat do Bible. Poměrně dobré vysvětlení nám dává dopis do Říma:

Římanům 3:23  všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.

Osobně věřím, že svět, tak jak ho známe nyní, takový vždycky nebyl. Totiž, protože se lidé rozhodli žít po svém, svět ztratil slávu a krásu, kterou mu Bůh původně dal.

Římanům 6:23  Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Není to tak složité. Je to jako když pracujete: část si schováváte na důchod a z toho žijete po zbytek života. Když ale pracujete pro hřích, vaší penzí je Boží hněv a odsouzení.

Římanům 5:8  Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.

Bůh, tak jak ho já osobně znám, není se situací spokojen. Bůh Ježíš má lidi rád a chce s nimi mít vztah. Aby se ale udělalo zákonu za dost, musel někdo dostat na zadek – odčinit… zemřít. V tom nacházím smysl onoho nářezu: Bůh mě miloval v době, kdy jsem si sám nemohl pomoci.

Nyní je ale situace jiná. Každý, kdo věří že Ježíš jej usmířil s Bohem, tedy, že se to zadostiučinění vztahuje i na něj, takový člověk je s Bohem usmířen. Jeho odměnou je život věčný a nový začátek, kdekoli ho bude potřebovat.

Římanům 10:9  Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Nutno dodat, že budeme-li pokračovat v této logice, pak ti, co se neusmíří, zůstávají pod Božím hněvem na věky a stále a čeká je Boží soud. Tomu se já osobně chci vyhnout.

Když mluvím s lidmi, často narazím i na otázky mé víry, na Bibli, její věrohodnost a vše co s tím souvisí. To je věčně vděčné téma a tak chci dnes zodpovědět alespoň několik otázek.

Nutno dodat, že zpochybňování pravdivosti Bible a jejích sdělení se v drtivé většině případů zakládá na argumentech z 19. století, jako například, že je Bible dopisovaná zpětně nebo že archeologie (věda) vyvrací poselství v Bibli napsané. Mnoho lidí tvrdí, že si Bible protiřečí. Od dob, kdy byly tyto argumenty „platné“ ovšem proběhla řada výzkumů, která její poselství stále více potvrzuje.

Věc originálu, datace a zpětného dopisovaní

Jednou z velkých otázek dnešního člověka je, zda čteme to, co tenkrát napsali, jestli se texty nepřepisovaly (neměnily) poplatně dějinám atp. V tom nám tehdejší starověká kultura mnoho nepomáhá. Zvykem totiž bylo (hlavně u Židů), že pokud se knihy zapsané ve svitcích poškodily, text se přepsal a poškozený svitek se spálil. Přepis zařizovali profesionálové, Mazorejci, což by mohlo jistou kvalitu zaručit, ale problém originality to neřeší. Toto byl dlouhá léta argument proti věrohodnosti Bible: že vznikala po staletí, texty se upravovaly a doplňovaly atp.

Až roku 1947 byly objeveny svitky „od Mrtvého moře“, které mnohým zavřely ústa, protože potvrdily dataci vzniku jak knihy Daniel, tak Izaiáše. Vybrané části těchto knih byly silně zpochybňovány.

Mnozí vůči Bibli kritičtí badatelé se domnívali, že tento nález dokáže skutečnost, že biblický text prošel během století zásadními změnami, velice se však mýlili. Izaiášův rukopis z Kumránu se od středověkého masoretského textu odlišuje pouze v zanedbatelných detailech a přitom rozdíl mezi datem jejich vzniku převyšuje tisíc let. Dnes můžeme konstatovat, že Izaiášovo proroctví o trpícím Mesiáši, který na sebe vezme hříchy a nemoci lidí a přinese jim spásu, je autentické. Izajáš své proroctví napsal mezi lety 700 – 680 před Kristem. [viz. 1]

Například knihu Daniel lze považovat za souhrn (učebnici) světových dějin od roku cca 600 př. Kr. až po příchod Krista. Světský dějepis totiž rovněž zaznamenává činnost Belšazara (Da 5, 1) i Darjaveše (Da 6, 1). Nejde tedy o fiktivní postavy. Mnoho lidí ale zastává názor, že kniha Daniel byla napsána až někdy v roce 200 př. Kr, kdy se už události v ní zaznamenané dávno staly.

Kontroverze obklopující knihu Daniel souvisí s tím, zda Daniel byl či nebyl skutečná historická postava, nebo spíše výplod anonymního autora ze 2. stol. př. Kr. Kniha Daniel užívá hebrejštinu v kk. 1,1–2,4a, pak užívá aramejštinu ve 2,4b–7,8 a potom se znovu používá hebrejština v 8,1–12,13. Odráží to větší rozšíření aramejštiny ve starověkém světě 2. století př. Kr… [viz. 2]

Daniel ale nebyl pouze vymyšlená „románová“ postava. I v tomto případě nám pomáhají nálezy z Kumránu, které jasně ukazují, že spisy jsou o mnoho starší než kritici tvrdí a ukazují na cosi nadpřirozeného a prorockého u Daniele.

I zde můžete oponovat. Kritici mohou říct, že proroctví mají i jiná pohanská náboženství a rovněž se splnila. Nutno ovšem říct, že kvalita proroctví různých mystiků je nesrovnatelně nižší v porovnání s biblickými. Zejména pro svou mnohoznačnost (mluví v jinotajích [viz. 3, 4])

Bible také mluví v jinotajích a obrazech. Ty ale vykládá buď přímo nebo se lze často dovtípit co daný obraz znamená pomocí křížových odkazů. Ve viděních z Daniele je mnoho postav a zvířat. Jejich význam (jméno) je ale vysvětlen naprosto konkrétně. Například porovnáme-li historickou skutečnost toho, co se stalo Ježíši Kristu na kříži s trpícím Mesiášem z Izaiáše 53. kapitoly, přesnost je až doslovně zarážející (podotýkám, že je průkazné, že Izaiáš to napsal 700 let př. Kr.; tj. o 700 let dříve). I proto se mnozí snažili zpochybnit autentičnost a stáří. I zde na mě dýchá cosi nadpřirozeného, co není lidským výmyslem.

Bible jako Slovo Boží

Křesťané považují Bibli za neomylné, normativní a Bohem inspirované slovo. Proč je tomu tak? Je přece tolik moudrých knih. Proč zrovna Bibli bychom měli vyvýšit nad jiné?

Mnoho věcí bylo řečeno a mnoho věcí bylo napsáno. Ale jen málo je napsáno s titulkem „Toto je Boží slovo.“ Jakoby snad sám Bůh si tuto výsadu chránil a bránil, takže si to nikdo nedovolil říct. Mnoho lidí psalo a píše o moudrosti, filosofují nad smyslem, ale jen Bible uvádí „Toto praví Hospodin“ 384x nebo „…výrok Hospodinův“ 226x. (Toto jsou výskyty v Českém studijním překladu.) Mluví také o tom, že On je jediný Bůh, věčný Vládce a Stvořitel světa.

Asi neudělám chybu, když řeknu, že zprávě věříme tak moc, jak moc věříme tomu, kdo jí říká. Je-li důvěryhodný zdroj, pak věříme i poselství. Pokud se Bible prezentuje jako Boží slovo, já osobně, když studuji Boží charakter jak jej Bible ukazuje, nemám problém věřit jejímu poselství, protože je-li Bůh takový, jak se nám v Bibli ukazuje, je hodný důvěry.

Jsou překlady účelové?

Poslední připomínka, kterou lidé mají je, že sice nepopírají originalitu hebrejských a řeckých textů, ale pro změnu mají problém s překladem do češtiny, protože překlady považují za účelové, které mají jen ovládat lidi, aby poslouchali atp.

Lidem, co věří takové zvěsti mohu říct jediné: vědění je dnes dostupné a pokud prozkoumáte internet (v tuto chvíli postačí server youversion.com), uvidíte, že existuje nespočet překladů, českých i cizojazyčných, kde až na různou volbu výrazů, jsou tyto překlady totožné. Myslíte, že je možné, aby celý širý svět, kterému už dávno nevládne církev, se byl schopen domluvit na jedné verzi účelového překladu?

Protože se jako lidstvo neumíme shodnout na jiných věcech, bylo by dost obtížné dnes něco takového nejen provést a také to utajit. Naopak: když si dáte tu práci, překroucený překlad poznáte snadno. Např. Překlad nového světa a jeho výklad Co Bible doopravdy říká jsou zářnými příklady této činnosti.

Bible si neprotiřečí

Myslím si, že kdo přečetl Bibli celou, jistě našel místa, která jsou minimálně zarážející. Nicméně uznejte: Autorů šedesáti šesti biblických knih je dohromady kolem čtyřiceti. V takovém množství materiálu a lidí udržet jednu linii vyprávění, kterou Bible bezesporu má, je výkon, který je úctyhodný, ne-li zázračný. Často lidé dělají chybu v tom, že najdou dvě pasáže, které dále nezkoumají a řeknou: „Toto si protiřečí“ aby tak zpochybnili její věrohodnost a nemuseli se zabývat tím ostatním.

Takové počínání je zvláštní. Je to jako kdyby vědec narazil na nesrovnalost ve svém oboru zkoumání, přestal kvůli tomu s výzkumem a vše dosavadní odvrhl. Uznejte, že efekt by byl spíše opačný. Jeho zapálení pro výzkum by jistě ještě vzrostlo – jen aby zjistil proč to nehraje. Často člověk přehlédne něco při nepozorném čtení nebo neporozumí praktice, která již neexistuje v dnešní kultuře. Proto ale ještě Bible není nevěrohodná.

Zdroje:

[1] http://www.milost.sk/logos/clanok/tajemstvi-kumranske-knihovny

[2] FETTKE, Steven M. Literatura Starého zákona. Přel. z : Old Testament Literature: His Story. 1. vyd. Springfield, Missouri : Global University, 2008, 215 s. ISBN 978–0–7617–1209–1.

[3] http://www.astrohled.cz/clanky/zvyky-a-tradice/proroctvi-jasnovidcu-8211-valky-a-katastrofy-podle-nostradama-a-dalsich/

[4] STROBEL, Lee. Kauza víra. 1. vyd. Překlad Radek Hanzl. Praha: Návrat domů, 2004, 283 s. ISBN 80-725-5088-8. 

Někdy se mě lidé se ptají, jak mohu věřit v Boha, když jsem vystudoval elektrotechniku. Tady je pár krátkých odpovědí.

Vtip je v tom, že věříme, čemu věřit chceme na základě nějakých důkazů, a na základě týchž důkazů odsuzujeme to, co se mám nezdá. Klasický argument je, že věda již vše vysvětila a tak popřela existenci Boha. Otázek totiž ani zdaleka neubývá. Je tomu spíše naopak. Zde je několik vybraných otázek.

Z fyziky

Na vysoké škole jsem absolvoval atomovou a jadernou fyziku. Byl to předmět zvláštní a nezáživný. Jedno jsem si ale odnesl: elementární částice. Přibližně před sto léty byl nejmenší částicí hmoty atom. (Málokdo z nás atom pod elektronovým mikroskopem viděl, ale věříme, že je.) Pak věda pokročila a objevil se elektron. Posléze foton, neutrino a mnoho dalších elementárních částic. Nyní jich je přes pět tisíc.

Otázek neubývá!

Vysoké napětí

Můj obor je elektrotechnika a tak jsem měl možnost studovat i vysoké napětí a stavbu blesků. My nyní víme, že hřmění a hromobití není hlas boží, jak tomu lidé věřili dříve… ale ačkoli víme a známe parametry vzdušných výbojů, známe mechanismus stavby blesků, nemáme žádnou exaktní (přesnou, vše vysvětlující) metodu, která určí, kam příští blesk udeří.

Zde otázek ubylo, ale není vysvětleno vše.

Komunikace rostlin

V době nedávné jsem hovořil s kamarádem, který se zabývá lesním inženýrstvím. Ten mi řekl, že nyní je věcí výzkumu komunikace rostlin. Víme, že rostliny komunikují, ale jak? Například stromy, které jsou z jedné mateřské rostliny (šišky atp.), nekvetou všechny najednou, aby se nekřížily geny z téhož zdroje. Kvetou po sobě: jeden skončí, druhý začne. Stromy v Africe dokáží nějak vysílat, když přijde predátor (třeba žirafa) okusovat listy. Napadený strom vyšle signál a ostatní stromy v lese nebo háji srolují listí tak, že nejde žrát.

Nové otázky se objevují a jsou velmi složité.

Všechny otázky zodpovězeny nejsou

Mě se nejvíce líbí příklad uvedený z oblasti Fyziky. Na něm je vidět, že otázky nejen přibývají, ale že poznání přijímáme vírou, i když nemůžeme sami to poznání ověřit. Postupně objevujeme řád toho, čemu říkáme hmota, přicházíme na to, že nejsme ani zdaleka u konce zkoumání… Spíše to nahrává dojmu, že ve všem je řád, který nevznikl náhodou a že nad tím vším je někdo o mnoho chytřejší než my.

V sousedství toho všeho rostou poznatky o tom, co sice již průkazné je, ale my se tím tolik zabývat nechceme: Víra v Boha a v Bibli. Zde otázky více a více ubývají.

Související článek: Věrohodná Bible 

Zdroje

Elementární částice zde

Komunikace rostlin

http://www.national-geographic.cz/detail/o-cem-premysli-rostliny-podle-biologa-jsou-inteligentni-a-dokazou-i-komunikovat-22331/

http://www.velkaepocha.sk/2009112911679/Zelena-inteligence-Prekvapivy-svet-rostlin.html

http://www.novinky.cz/bydleni/zahrada/172017-rostliny-dokazou-podle-vedcu-mezi-sebou-komunikovat.html

Na Valentýna tohoto roku jsem psal „pár slov o lásce“ a necelý měsíc zpět jsem měl možnost uvádět shromáždění na biblické škole. Hledal jsem určité verše k podkladu toho, co se mi honilo v hlavě. Přišel jsem na to, že všechny tyto verše jsou v kapitole 13, v prvním listu Korintským (dále jen 1K). Tato kapitola se mi rozskočila na mnoho principů. O tom je tento článek: o lásce. Můj úvod bohoslužby jsem směřoval ke studentům biblické, ale zjistil jsem, že principy jsou obecně platné pro všechny křesťany a místní církve.

Začínáme

1 K13:1  Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými (A), ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 2  Kdybych měl dar proroctví (B), rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání (C), ano kdybych měl tak velikou víru (D), že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 3  A kdybych rozdal všecko (E), co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení (F), ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Když se podíváme na následující text, vidíme zde mezi řádky různé ambice (označené A – F) korintských křesťanů. Z toho, co víme z 1K a soudobé historie, místní věřící měli velké ambice. Všichni chtěli být vedoucí až tak moc, že neuznávali autority a různě se mezi sebou sesazovali. Každý chtěl ukázat, jak mnoho mluví jazykem až tak, že jim Pavel musel napsat „…což neřeknou, že blázníte?“ (1K 14,23) Takových věcí bychom našli víc. Pavel však ukazuje, že máme-li ambice, je třeba zachovat lásku, která je pojivem všeho.

…Na biblickou školu (ale i do sboru) přichází lidé s různými ambicemi, ale láska je to, čemu je třeba se učit. Minulý rok byli na škole lidé, kteří měli ambice být duchovními a mít modlitby každý večer. „Proti“ nim byli lidé, kteří chtěli být vzdělaní a učili se místo toho, aby se chodili večer modlit. Skupina modlitebníků pak byla frustrována „neduchovností“ vzdělanců. Proč? Nebylo lásky mezi nimi. A při tom ani jedna ambice nebyla špatná!

Letos jsme řešili, zda je lepší být – nebýt ve skleníku školy… A opět tu jsou dva tábory: jedni mají ambici strávit tři roky školy zavření v baráku nad Biblí a potom jsou lidé jako já, kteří nemají tuto ambici. Věřím, že na tom není nic špatného. Ambice nejsou špatné, pokud jsou v mezích vzájemné lásky, tedy ne k odsouzení.

Jak to má vypadat (v církvi)…

1K 13,4  Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 5  Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 6  Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 7  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 

8  Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. 9  Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10  až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

„Ať se děje cokoli… láska věří…“ To je námět minulého příspěvku.

Další princip v textu? Láska se nedá vydráždit – můj úkol pro tento rok. Kéž by se mi podařilo o kus postoupit… Bratr řiditel biblické (Milan Buban), vždy když přijdu k němu do kanceláře, usmívá se. Nevím kolik ho to stojí modliteb denně nebo jestli je to povahou. Nevím… ale vždy se usmívá, vždy odpovídá vlídně a vše znovu vysvětlí. Takto mě nejednou odboural, když jsem byl naštvaný…

Jak jsem uvedl výše, ambice nejsou špatné, ale budou překonány. Láska, ta zůstane!

Víra, naděje a láska… jdou spolu

1K 13, 11  Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. 12  Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. 

13  A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

V první části se nachází jeden princip, který mě nejvíc baví. Je to prosté: lidé rostou! Proč? K tomu se dostanu později. Lidé rostou: „…byl jsem dítě …teď jsem mužem.“ To je ono. Dnes tě možná někdo štve, protože nedosahuje tvého stupně vývoje a stejně tak ty nejspíš někoho štveš, protože tebe taky někde tlačí bota. Nežijeme v dokonalém světě… a tak vzniká tření (a to i mezi lidmi). Ale měj druhé rád i přes to… protože oni vyrostou.

Podívejme se na Pavla. Jeho ambice dříve zabíjela lidi (Sk 7), ale vyrostl a stal se apoštolem národům. A proč se to stalo? Bůh Pavla miloval tak dlouho, až mu to došlo, co dělá. To je dle mého nejsilnější princip, kterým Bůh mění lidi! Miluje nás všechny tak dlouho, dokud nám to nedojde. V tom se máme, dle mého, co učit, máme-li být obrazem Božím…

Shrnutí vidím ve verši 13. „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Když totiž někoho miluješ, věříš mu a máš pro něj naději.

A tak nepředělávej druhé. A když už musíš, napomínej s láskou. Nehodnoť ambice druhých. Jen je miluj. Sám (pokud jsi upřímný) máš dost práce s předěláváním sebe. Nebo se mýlím? Mou nekonečnou inspirací je teď moje neteř, kterou občas hlídám. Je ještě mimino a tak občas pláče. Někdy přijdeš na to proč, jindy ne. Ale není to důvod, proč na ní být zlý. Můj úkol je mít ji rád. Mým úkolem je počkat, až vyroste. Až vyroste, naučí se chodit a časem přestane i bez zjevného důvodu plakat… ale to chce čas.

Taktéž tu vidím jednu věc: já nejsem rodič. Já pouze pomáhám tetě hlídat. Stejně tak i my v církvi věříme, že Bůh je Otec… Myslíte, že je krátký na výchovu našich bratrů a sester? Proč o to máme často takovou starost?!? On potřebuje naše modlitby a lidé kolem (hlavně) naši trpělivost a věřím, že i lásku…

Výzva pro každého

Buďme si navzájem oporou, ne odsouzením.
Ambice jsou různé, ale kéž nerozdělují.
Věř, že druzí, i když tě můžou štvát, vyrostou.

Držme se těchto veršů:

1 Kor. 13, 7  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

1 Kor. 13, 13  A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

To co uctíváš, to Tě odmění

Všechno na zemi má své pro a proti. Ať chceme nebo ne, je to tak. To pro co žijeme nás odmění nebo zabije. Záleží na tom, jaký cíl pro život si zvolíme. Chtěl bych vám tento princip ukázat na pár příkladech denního života:

Lidé, kteří holdují alkoholu…

Lidé, kteří žijí pro jídlo a požitky…

Lidé, kteří žijí pro peníze…

Lidé, kteří holdují sexu…

Lidé, kteří žijí pro Ježíše…

Všechny tyto skupiny lidí mají svou odměnu, ale také sklízí důsledky svých rozhodnutí. Rád bych v krátkosti uvedl všechny extrémní možnosti toho pro co se dnes a denně rozhodujeme. Myslím si totiž, že život je série drobných rozhodnutí, které přináší buď velké výhry anebo velké průsery.

Lidé, kteří holdují alkoholu…

Jsou veselí. To jejich odměna. Určitě už jsi někoho takového viděl. Nicméně jsou to právě oni, kdo ponesou důsledky svého rozhodnutí. Jsou jimi rozvrácené vztahy a rodina, tvrdá játra a další poškození zdraví. To jsou důsledky, které nesou lidé co holdují alkoholu.

Lidé, kteří žijí pro jídlo a požitky…

Jsou nasycení a mají požitek ze života. To je odměna této skupiny. Důsledky ale také nesou. Jsou tlustí, mají poškozené klouby, poruchy dýchání, spánku. Obezita vás může i zabít, zkrátí vám život. Toto jsou věci, které nechceme vidět.

Vsuvka: ne každý silnější člověk to má z toho, že žije jen pro jídlo. Každý nějaký je a narodil se s nějakým genofondem za který nemůže. Toto je extrém pro vybarvení principu, který je v nadpisu.

Lidé, kteří žijí pro peníze…

Lidé, kteří žijí pro peníze jsou bohatí. I oni mají svou odměnu. Ale i toto rozhodnutí má druhou stranu mince. Manyžer z manažera. Pro peníze a jejich hromadění lidé často přichází o čas se svými dětmi. Člověk něco vydělá a pak mu to jiný ukradne, nebo se jedním krokem přijde všechno jen proto, že chce mít víc než ten druhý. Nemá klidné spaní z toho, jestli je jejich úsilí v bezpečí atp.

Lidé, kteří holdují sexu…

I tato skupina má nesporně svou odměnu a požitek. To není třeba rozvádět. Většina lidé mi říká, že chtějí jednou mít pevný vztah, ale teď si chtějí užívat. Nicméně efekt jejich počínání způsobí, že nakonec zůstanou sami. Měli svůj požitek, ale nechtěli se učit skutečné lásce a tak zůstanou sami.

Lidé, kteří věří v Ježíše Krista…

Lidé, kteří věří v Ježíše, ti, kteří našli tuto cestu, jsou dle mého nejmoudřejší. Věřím totiž, že Ježíš je Syn Boží a každému dá to, pro co se rozhodl. Každý dostane i s úroky to, pro co se rozhodl. A ještě dostane přidáno.

Ježíš Kristus, když chodil po zemi řekl abychom „nejdříve hledali Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní nám bude přidáno.“ To se mi líbí a tomu věřím. Proto uctívám Ježíše Krista. Protože vím komu jsem uvěřil. Nečeká na mě žádné nemilé překvapení, ale ani to není zadarmo. Je tuhý boj, který má cíl, tam kde chci.

Princip pekla

V tom je dle mého princip pekla. Žádné plameny – nic z Hollywoodských filmů. Každý dostane to co si vybral. I s úroky. Pokud chceš trávit věčnost s Bohem, budeš jí mít a bude to dobré. Pokud ne, dostaneš, to pro co si se rozhodl. To vyžaduje být hodně moudrý v tom pro co se rozhoduješ.

Vsuvka: Jeden kamarád měl období, že spal s každou kterou potkal. A jistě měl svou o odměnu – svůj požitek. Těch slečen bylo hodně a on v té sérii potkal jednu se kterou začal chodit, protože zjistil, že chce víc než jeden večer. Ale kvůli té síle zvyku, že spal s každou, kterou potkal, ztratil tu jedinou. Hledal něco jiného, než původně myslel a když to naše, zjistil, že to nemůže mít. Potkali jsme se, když na tom byl hodně špatně. Modlili jsme se spolu a po nějaké době  se k sobě vrátili. Ale hoch si prošel takovým svým, půlročním, lokálním peklem.

Život je série drobných rozhodnutí, které přináší buď velká vítězství nebo velké prohry. Jak to celé dopadne, záleží jen na tom cíli, ke kterému dáme svou naději. Proto buď moudrý/á v tom co volíš. Já jsem křesťan a vím proč.

Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.

Mno… my už nechodíme fyzicky do chrámu nebo na místa kde je zvláštní Boží přítomnost. Bůh je všude a líbí se mu ti, kteří ho uctívají v Duchu a v Pravdě (Jan 4, 23). Takže se dá říct, že do Boží přítomnosti jdeme cíleně vždycky, když se rozhodneme modlit. Kazatel nám dává pár rad, doporučení nebo pokynů, chcete-li, jak se chovat v těchto chvílích.

Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy.

Neplkej před Bohem. Když s ním mluvíš, dobře si to rozmysli. Ono pomyšlení, že mě adoptoval za syna Vládce vesmíru už samo o sobě je dost velké a zavazující. Bůh může naplnit každou mou modlitbu, když bude chtít. To vyžaduje být moudrý, když o něco žádáš…

Po mnohé lopotě přichází sny: „Co všechno krásného by se dalo pro Krista udělat. Nespočet projektů a vizí…“ A pak se přistihnu, že říkám: „Bože, chtěl bych… Chtěl bych ve svém životě změnit to a ještě tohle k tomu… Chtěl bych ve svém městě, škole nebo sboru vidět…“ Nemyslím si, že je vždycky špatné něco takového říkat, ale když to říkáme, měli bychom to také žít…***

Bůh je nebi a ty na zemi. V nebi je to dokonalé. Všechno jde snadno… Ale ty jsi na zemi, omezený tělem a realitou života, časem a silami… Proto ať jsou nemnohá tvá slova. Kazatel nabádá abychom poslouchali, když jdeme to Božího domu. Bůh má řešení do naší omezené reality. Ale to vyžaduje abychom poslouchali, nikoliv projektovali. Stačí jen přijít a naslouchat… ale to je právě to nejlepší co můžeme udělat.

Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a neplníš. Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo, neříkej před Božím poslem: „To byl omyl.“

***Nevím jak to máš ty, ale někdy se mé výkřiky „chtěl bych vidět… žít tak a tak“ moc neliší od novoročních předsevzetí typu „chci zhubnout a omezit kávu“… Moc se neprojevují v našem reálném životě a proto je trochu na pováženou říkat je Vládci vesmíru, když je ne vždy nemyslíme vážně. Neslibuj, pokud to nemáš rozmyšlené a neříkej chtěl bych, když se ti nechce… Právě takové Kazatel nazývá hlupáky. Je lepší neslíbit, než nesplnit…

Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou? Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!

Myslím, že lepším sloganem to uzavřít nejde. Ty se však Boha boj! Měj ho v úctě a když s ním mluvíš, trochu přemýšlej co říkáš… Nechtěl aby ses od teď bál modlit, protože jsme nedostali Ducha otroctví abychom znovu propadli strachu, ale Ducha ve kterém říkáme Abba, Otče (Římanům 8,15). Není se čeho bát, ale měli bychom být před naším Otcem moudří v tom co žádáme – Bůh přece může splnit každou naší modlitbu…

Závěrem slogan co se mi líbí: Nechci dělat dobré věci, ale chci dělat to co po mě Bůh chce…

Poslední dobou více sleduji modlitby – jak vlastní, tak i cizí. Jakým způsobem se lidé modlí? V mém prostředí se učí, že modlitba je rozhovor s Bohem… A tak někdy poslouchám jak se modlím a jak se modlí lidé v mém společenství a někdy je to velmi zábavné. Bavím se otázkou, jestli tak jak se modlím(e) bych se dokázal bavit se nějakým kamarádem v reálném světě. Naše formulace jsou někdy tak komické… Mnohdy je to čistokrevná křesťanština (nářečí dlouho věřících).

Ale to je věc jiná… Minulou neděli jsem se sám sebe ptal, proč jsem vlastně přišel na Bohoslužbu. Odpověď byla smutná – uvědomil jsem si, že jsem tu vlastně z povinnosti a zvyku. To mě trochu zarmoutilo. Na Bohoslužby přece chodíme proto abychom dostávali nové věci od Boha!!!

Hebrejům 11:6  Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

A v tom to právě je: když nic nečekáš, nic nedostaneš… Vzpomínám s oblibou na jednu epizodu ze Švejka. Inspekční generál přijíždí zkontrolovat jednotku. Nech ji nastoupit a pak v rámci budování disciplíny vojáku je všechny žene na záchod. Povinně! Rozkaz je dán a tak je plněn. V tom se ozve Švejk: „Proč bych měl jít na latrínu, když už jsem tři dny nejedl?“ Inspekční generál pak zjišťoval jak je to možné a zjistil, že o guláš s bramborem oficíři nežádali a proto ho mužstvo nedostalo. Na vedlejším stanovišti armády pak guláš vylévali do pole. „To je učiněný krecht na brambory s gulášem!!!“ Prohlásil inspekční generál.

Když jsem dnes ráno dělal inspekci svých motivů a postojů, došlo mi jak moc máme zaslíbení v Kristu. Ale nikdo o ně nežádá!!! Tak málo hledáme a pídíme se… Necháme na sebe lést kdejakou chřipku a alergii a přitom víme jak z toho. Máme přece návod:

List Jakubův 5,13 – 15:  Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.

Moc jsme si zvykli na náš materialismus a tablety. V tom asi mohu souhlasit se panem Rathem: „Lékárna na malém městě je luxus.“ Kdyby toho nebylo, lidé by se víc modlily.

Jan 14:12  Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.

A co je tohle? Kristus křísil mrtvé… Slepí viděli… přečti si evangelia; tam to je… No a co my? Nevím s kým jsem se o tom bavil, ale došli jsme k závěru, že mrtví nevstávají k životu protože se za ně nikdo nemodlí… No není to učiněný krecht na Boží zalíbení? Máme to tam nahoře ale nikdo o nežádá.

K upřímnému se má Hospodin upřímně. Ke konkrétnímu se má konkrétně. Každý je odměňovaný tím jak uctívá: pokud budeme k našemu konkrétnímu Bohu konkrétní, On bude konkrétně odpovídat. Pokud naše modlitby budou fráze, Jeho odpověď budou také fráze a nebudeme vidět Jeho jednání.