Poslední dobou se mi v hlavě melou dvě myšlenky, dva biblické verše, které popisují chování lásky jakožto subjektu.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1 Kor 13, 7)
V této kapitole je mnoho atributů lásky. Já se ale zaměřím jen na jeden. Ať se děje cokoli… láska věří. Blíží se čas Valentýna, jakože svátku zamilovaných a tak jsem se rozhodl to hodit na papír.
Psychologové a jiní co se zabývají vztahy rozlišují zamilovanost a lásku. Zamilovanost je ta nemoc co ti velmi rychle změní vědomí, když se vyplaví všechny ty hormony, takže člověk nevidí, neslyší a neuvažuje normálně. Toto je dneska považováno za lásku, stejně jako sex. Použiji pro dnešek tento výraz v pojetí jak dnes chápán i když skutečná láska je dle mého jinde.
Láska všemu věří. Když se zamiluješ, není nic co by mohlo ohrozit hvězdnou a úžasnou budoucnost. Nevidíš, neslyšíš a nedáš si poradit. Tak to je. Po čase, když začneš střízlivět… se začínají ukazovat ty méně úžasné věci…
Vsuvka: Občas si říkám jak moc věcí by bylo jednodušších, kdybychom byli jako robůtci… bez emocí a bez ostatní chemie, která ti změní vědomí jen co potkáš holku s kratší sukní apod. To je ono: Ať se děje cokoliv, láska věří… To je problém.
Ale aby to nevypadalo příliš pesimisticky, je tu i druhý pohled na totéž. Láska všemu věří. A víme, že Bůh je Láska… a Láska všemu věří. Je známá věc, že Bůh se na tebe nedívá očima „co je to za pako?!?“, ale dívá na tebe skrz to co jednou budeš. „Wow! To je úžasný vedoucí, kazatel, chválič“ …nebo co cokoli jiného. On Ti věří a stvořil Tě s vlohami a touhami, které Ti on sám dal! On chce to nejlepší… Kdyby Láska nevěřila všemu, mnoho lidí by na zemi už nebylo, pokud tedy vůbec někdo…
___
Druhý veršík, který se mi běhá v hlavě je z písně písní. Je v ní uveden 3x ve stejném znění. Nevypadá to tedy, že se tato myšlenka vyskytla náhodou, jakožto básníkův výstřelek…
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. (Píseň písní 2:7)
Ono není nic krásnějšího si o tom přečíst… ale pak to taky dělat, že? Dle mého autor píše o tom, že daleko nejlepší cesta do partnerského vztahu ze vzájemného přátelství. Nemá smysl vymýšlet nějaké ohromné, oslnění způsobící akce, které dotyčnou úplně položí… Oni ji totiž položí. A často vyděsí, takže z toho nakonec nezbude nic. I zde dle mého vyhrává jednoduchost nad složitostí.
A jak je to s Bohem a námi? Když jsem přemýšlel nad tímto celým a nad předchozí dvojrozměrnou paralelou (láska všemu věří – my to tak máme; i Bůh se tak chová), napadlo mě, že i zde to platí.
Osobně evangelizuji přes vztahy. Teprve když lidé vidí, že ti na nich záleží i když nesdílí tvé názory, pak spíš přijmou Krista (tvoje slova). Neznamená to ale že se tím mění povaha evangelia (tedy hřích, spravedlnost a soud podle Jana 16, 8). Nicméně zejména dnes a zejména v ČR platí, že lidé potřebují nejdřív vidět tvůj zájem o ně a pak teprv budou poslouchat tvá slova.
Proč tomu tak je? V Plzni u náměstí je jedna ulice, kde v pravé poledne není možné projít bez toho abyste nedostali několik nabídek na nejvíc peckový tarif nebo parfém. Každý pro tebe chce neskonalé dobré… ale hlavně když na tom sám bude moct vydělat… Lidé (a já v první řadě) jsou velmi ostražití na tvé motivy. O co ti vlastně jde? Když jdeš kázat Krista, máš lidi rád anebo jsi jen další prodavač tarifů? Není vůbec lehké dnes kázat Krista…
Přeji Vám všem krásného Valetnýna 🙂
Na tento článek volně navazuje Pár slov o lásce (pokračování).