Rubrika: Matematické „vztahy“

Úvod z matematiky

V matematice existuje takzvaná komplexní rovina. Také se jí říká Gaussova (po jejím vynálezci). V Gaussově rovině jsou dvě osy: reálná a imaginární, které jsou na sebe kolmé. Na reálné ose jsou čísla, která znají všichni školou povinní: jedna, dvě, tři apod. Na imaginární ose jsou čísla s dodatkem i nebo j. Imagine znamená představit si nebo vymyslet si; prostě něco co prostě realitě není.

Spojením reálné a imaginární části vzniká komplexní číslo z, které má reálnou část a a imaginární část b. Komplexní rovina se používá při složitějších výpočtech, kde nám reálná osa nestačí. Například při řešení kvadratických rovnic. Výsledky jsou hezčí ale výpočty složitější (např. v komplexní rovině figuruje jednotka 4x).

Jak to asi vzniklo?

Nevím jak pan Gauss komplexní rovinu vymyslel… Ale jedna možnost tu je… Proč se jmenuje komplexní? Nevím. Měl sám pan Gauss měl komplex nebo jen zakomplexované přátele? Každopádně i v tomto případě je možné z matematiky přejít do obyčejného života mezilidských vztahů.

Vsuvka (samostatný příběh): Mám kamaráda. Je menšího vzrůstu a má poněkud věští hlavu… takže mu ty větší svině říkají mikrofon… Tenhle kamarád je moc fajn. Jen s jednou věcí má problém: někdy hrozně kecá. Ani nevím proč.

Přijde mi, že lidé, kteří mají komplex nebo se nepřijali tak jak jsou, mají sklony si k realitě přidávat to imagine… Tím se dostávají do komplexní roviny, kde věci sice vypadají barvitější, ale výpočty jsou složitější. Často se pak stává, že výpočty nevychází. Ono se ne nadarmo říká, že lež má krátké nohy.

Vsuvka č. 2 (pokračování): Onehdá se stalo, že jsme s tímto kamarádem uvažovali, že bychom se stali poskytovateli internetu (a bylo to vskutku možné). Myšlenka byla ještě v plenkách, když jsem šel po městě a zastavil mě jiný hoch a ptal se, kdy už to pojede. Bylo mu totiž řečeno, že už máme hotovou přípojku (to by ale vyžadovalo mnoho práce, peněz a času – nebylo tomu tak) a začneme to co nevidět posílat mezi lidi… Zkrátka a dobře: k realitě byla přidaná značně velká imaginární část.

Slovo závěrem

Co dodat? Přál bych si aby lidé, kteří žijí pod tíhou svých komplexů mohli se navrátit do reality… K tomu je třeba pochopit jediné: lidé Tě budou mít radši, když budeš takový jaký jsi 🙂 I bez imaginární složky.

Výkonový trojúhelník jak je známe z teorie obvodů

V teorii elektrických obvodů jsou definovány tři výkony: činný, jalový a zdánlivý. Činný výkon P je ten, který chceme – spotřebič ho spotřebuje a my získáme technickou práci, teplo, popř. vyinkasujeme peníze za příslušné kW. Matematicky je definován jako součin odporu a druhé mocniny elektrického proudu.

Jalový výkon Q pulzuje mezi zdrojem a spotřebičem a příliš ho nemáme rádi. Je totiž možné ho „vyrobit“ na svorkách spotřebiče a tudíž ho nemusíme přenášet po vedení. Matematicky odpovídá přibližně druhé mocnině napětí.

Zdánlivý výkon S je vektorový součet činné a jalové složky výkonu.

Výkony při studiu

„Září když končí, hurá do školy. Fakulta chce naše výkony…“ 

Všichni, kteří studují vysokou školu, ví co obnáší připravit se na zkoušku. Dovolím si použít analogii s výše uvedenými vztahy. Proto abychom u zkoušky uspěli, musí být činná složka našeho výkonu u zkoušku značně větší než jalová složka. Abychom toho dosáhli musíme překonat odpor R našeho mozku. Druhá proměnná figurující ve vztahu pro činný výkon je proud I (informací). Je to intenzita kterou se učíme. Z výše uvedeného vztahu je jasně vidět, že čím větší je intenzita, tím větší je výkon.

Nesmíme ale zapomenout na druhou výkonovou složku: jalový výkon. Ten se nejvíce projevuje před zkouškou a přímo při ní. Jalový výkon je úměrný napětí kvadrátu z toho, že nic neumím. Pokud toto napětí přesáhne únosnou mez, člověk zapomíná i to co umí (stres a zmatek).

Zdánlivý výkon je vektorový součet činné a jalové složky a ve výuce odpovídá tomu, že se člověku zdá, že umí (ale ne vždy to tak je)… Pokud činná složka není dost velká, dojde k exponencielnímu vývinu napětí (tj. jalové složky), který zpravidla vede k neúspěchu.

Rada závěrem

Myslím si, že studium na vysoké škole není až tak o intelektu ale spíše o sebekázni: jde o aby se člověk naučil vyvinout vysokou intenzitu učení. Samozřejmě, že musíte mít něco v hlavě (aby odpor nebyl nulový)… Ale podstatně větší část úspěchu dává právě kvadrát intenzity učení.