Na Valentýna tohoto roku jsem psal „pár slov o lásce“ a necelý měsíc zpět jsem měl možnost uvádět shromáždění na biblické škole. Hledal jsem určité verše k podkladu toho, co se mi honilo v hlavě. Přišel jsem na to, že všechny tyto verše jsou v kapitole 13, v prvním listu Korintským (dále jen 1K). Tato kapitola se mi rozskočila na mnoho principů. O tom je tento článek: o lásce. Můj úvod bohoslužby jsem směřoval ke studentům biblické, ale zjistil jsem, že principy jsou obecně platné pro všechny křesťany a místní církve.

Začínáme

1 K13:1  Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými (A), ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 2  Kdybych měl dar proroctví (B), rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání (C), ano kdybych měl tak velikou víru (D), že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 3  A kdybych rozdal všecko (E), co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení (F), ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Když se podíváme na následující text, vidíme zde mezi řádky různé ambice (označené A – F) korintských křesťanů. Z toho, co víme z 1K a soudobé historie, místní věřící měli velké ambice. Všichni chtěli být vedoucí až tak moc, že neuznávali autority a různě se mezi sebou sesazovali. Každý chtěl ukázat, jak mnoho mluví jazykem až tak, že jim Pavel musel napsat „…což neřeknou, že blázníte?“ (1K 14,23) Takových věcí bychom našli víc. Pavel však ukazuje, že máme-li ambice, je třeba zachovat lásku, která je pojivem všeho.

…Na biblickou školu (ale i do sboru) přichází lidé s různými ambicemi, ale láska je to, čemu je třeba se učit. Minulý rok byli na škole lidé, kteří měli ambice být duchovními a mít modlitby každý večer. „Proti“ nim byli lidé, kteří chtěli být vzdělaní a učili se místo toho, aby se chodili večer modlit. Skupina modlitebníků pak byla frustrována „neduchovností“ vzdělanců. Proč? Nebylo lásky mezi nimi. A při tom ani jedna ambice nebyla špatná!

Letos jsme řešili, zda je lepší být – nebýt ve skleníku školy… A opět tu jsou dva tábory: jedni mají ambici strávit tři roky školy zavření v baráku nad Biblí a potom jsou lidé jako já, kteří nemají tuto ambici. Věřím, že na tom není nic špatného. Ambice nejsou špatné, pokud jsou v mezích vzájemné lásky, tedy ne k odsouzení.

Jak to má vypadat (v církvi)…

1K 13,4  Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 5  Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 6  Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 7  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 

8  Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. 9  Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10  až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

„Ať se děje cokoli… láska věří…“ To je námět minulého příspěvku.

Další princip v textu? Láska se nedá vydráždit – můj úkol pro tento rok. Kéž by se mi podařilo o kus postoupit… Bratr řiditel biblické (Milan Buban), vždy když přijdu k němu do kanceláře, usmívá se. Nevím kolik ho to stojí modliteb denně nebo jestli je to povahou. Nevím… ale vždy se usmívá, vždy odpovídá vlídně a vše znovu vysvětlí. Takto mě nejednou odboural, když jsem byl naštvaný…

Jak jsem uvedl výše, ambice nejsou špatné, ale budou překonány. Láska, ta zůstane!

Víra, naděje a láska… jdou spolu

1K 13, 11  Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. 12  Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. 

13  A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

V první části se nachází jeden princip, který mě nejvíc baví. Je to prosté: lidé rostou! Proč? K tomu se dostanu později. Lidé rostou: „…byl jsem dítě …teď jsem mužem.“ To je ono. Dnes tě možná někdo štve, protože nedosahuje tvého stupně vývoje a stejně tak ty nejspíš někoho štveš, protože tebe taky někde tlačí bota. Nežijeme v dokonalém světě… a tak vzniká tření (a to i mezi lidmi). Ale měj druhé rád i přes to… protože oni vyrostou.

Podívejme se na Pavla. Jeho ambice dříve zabíjela lidi (Sk 7), ale vyrostl a stal se apoštolem národům. A proč se to stalo? Bůh Pavla miloval tak dlouho, až mu to došlo, co dělá. To je dle mého nejsilnější princip, kterým Bůh mění lidi! Miluje nás všechny tak dlouho, dokud nám to nedojde. V tom se máme, dle mého, co učit, máme-li být obrazem Božím…

Shrnutí vidím ve verši 13. „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Když totiž někoho miluješ, věříš mu a máš pro něj naději.

A tak nepředělávej druhé. A když už musíš, napomínej s láskou. Nehodnoť ambice druhých. Jen je miluj. Sám (pokud jsi upřímný) máš dost práce s předěláváním sebe. Nebo se mýlím? Mou nekonečnou inspirací je teď moje neteř, kterou občas hlídám. Je ještě mimino a tak občas pláče. Někdy přijdeš na to proč, jindy ne. Ale není to důvod, proč na ní být zlý. Můj úkol je mít ji rád. Mým úkolem je počkat, až vyroste. Až vyroste, naučí se chodit a časem přestane i bez zjevného důvodu plakat… ale to chce čas.

Taktéž tu vidím jednu věc: já nejsem rodič. Já pouze pomáhám tetě hlídat. Stejně tak i my v církvi věříme, že Bůh je Otec… Myslíte, že je krátký na výchovu našich bratrů a sester? Proč o to máme často takovou starost?!? On potřebuje naše modlitby a lidé kolem (hlavně) naši trpělivost a věřím, že i lásku…

Výzva pro každého

Buďme si navzájem oporou, ne odsouzením.
Ambice jsou různé, ale kéž nerozdělují.
Věř, že druzí, i když tě můžou štvát, vyrostou.

Držme se těchto veršů:

1 Kor. 13, 7  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

1 Kor. 13, 13  A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.