Hodní strejdové

Duchovní věci zajímají více a více lidí v mém okolí. Hledání Pravdy, Boha, smyslu bytí je bezesporu důležitá věc. Jen se bojím, že hodně lidí zapomíná na to, jaká je doopravdy půda, na které se pohybujeme. Nejsou tu jen samí hodní strejdové, kteří se chtějí kamarádit. Experimenty s duchovnem nemusí být jen samé báječné prožitky a i to, co se zdá na první pohled úžasné a dobré, se může za čas změnit ve velké nepříjemnosti, ze kterých se dostává jen těžko. O tom, proč to tak je, je tento článek…

Svině převlečená za kamaráda

Líbil se mi příměr jednoho kazatele, že duchovní svět je podobný jako republika za totality – každý má svého „Stbáka“. Tento příměr je velmi trefný. Agenti a spolupracovníci StB měli za úkol držet pod kontrolou osobu jim svěřenou. To vyžadovalo někdy být hodný, trávit čas s dotyčným, jindy zase přitlačit ke zdi důvěrnými informacemi… Výsledkem toho byla nesvoboda.

Cíle takového agenta jsou dva: držet se v utajení a v případě odhalení škodit všemi dostupnými prostředky. Pokud k odhalení nedojde, může se zdát, že váš agent, o kterém nevíte, že se nachází ve službách vyšší moci, je vaším nejlepším přítelem. Ne tedy vše, co se nějak tváří, takové opravdu je. Proto je třeba důkladně rozsuzovat kdo je kdo… a kdo je kým placený.

Dneska je učení tolik, kolik je učitelů. A já se v tom mám vyznat? Každý tvrdí, že zrovna to jeho je echt! Myslím si, že i to je dlouholetá práce Satana. Zblbnout lidi tak moc, že nebudou vědět ani jak se jmenují.

Nic neumím, ničemu nevelím – proč já?

Tuhle větu mi řekla kamarádka, když jsem jí popisoval zápas o duši každého člověka, který vede Bůh a ďábel. Proč zrovna já? Pro pochopení důvodu proč Tě Satan nenávidí, se musíme vrátit na začátek příběhu. Satan byl dříve ve službách Boha. Měl nejspíš poměrně vysoké postavení, ale vzbouřil se. Chtěl své království – ne být ve službách Božích… a proto ho Bůh vyhnal ze své blízkosti.

A to je důvod, proč nenávidí Tebe. Jsi pro něho významný. Ty máš totiž ještě možnost najít Boha. On už ne. Proto všechno své snažení investuje do toho, aby Tě strhl s sebou do odsouzení. Proto Tě oblbuje, abys neviděl, nepoznal a byl odsouzený jako on.

Jediná cesta?

Často slýchám, že budhismus, islám, reiki a všechno další, co si vzpomeneš, vede k jednomu Bohu. Obávám se, že to je jen další způsob, jak zblbnout co nejvíce lidí. Je spousta léčitelů, věštců a dalších, kteří mají „magické schopnosti“. Když se jich budeš ptát, kde berou svou moc, většina z nich ti buď řekne, že neví a nebo to pojmenuje tak poeticky a neuchopitelně, že to nic neřekne. Kdo je Kristův, ví, že je Kristův a ví, kdo je Kristus a proč v něho věří.

Jako agenti Stb, kteří se snaží  zakrýt pravou tvář, tak i Satan – přichází v beránčím rouchu. Kdo má svou moc od Boha, ten to ví na beton – a i u takových rozsuzuj – jestli to, co říkají, má také vliv na jejich život (a jaký). Jestli to, o čem mluví, Bůh také potvrzuje nebo jestli to, co říkají, také žijí.

No jo. Jak tedy? Proč jsem si vybral zrovna Ježíše Krista? Myslím si, že křesťanství, takové podle Bible, je o hodně reálnější než všechna možná supr-logická náboženství. Když se tak dívám na lidi, které potkávám a na to, čemu všemu věří, jen mě to utvrzuje. Bible je o lidech a o tom, co s Bohem zažili. Ne o tom, co kdo kde pochytal kdoví odkud. Křesťanství je postavené člověku na míru. Tak jak je psáno: „Do Božího království nejhloupější nezabloudí…“ Hledej a určitě najdeš. Jen abys na sebe po cestě nenabalil vlivy, kterých se budeš těžko zbavovat.

Jsme všichni – ať chceme nebo ne – ve válce. Vede se o tvoji duši. Celý článek bych shrnul jednou větou: jsou jen dvě věci, ze kterých má Satan srandu – když ho vidíme za vším a když říkáme, že není. Prostě nejsou jen kladné bytosti, nejsou jen hodní strejdové a s tím je dobré počítat, když člověk hledá. Ne vše, co se nějak tváří, takové opravdu je.

List do Sard

Zjevení Janovo 3:1 – 6

Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.

Cesta víry každého je někdy divoká. V jednom období jsem se nejvíc strachoval z toho, jestli žiju dost dobře. Ano! Měl jsem co dohánět (a mám pořád) a občas mě to i dost fackovalo. Jedna z mých povahových vlastností je, že nic nepřeháním – ani v dobrém, ani ve zlém. Tou dobou jsem to nepřeháněl ani s Bohem.

Největší hrůzou pro mě bylo, že by přišel Ježíš pro svou církev – tak jak to všichni křesťané očekávají (nebo by dle mého měly). Věděl jsem, že můj život moc neodpovídá tomu, jak by měl život křesťana vypadat a to dostávalo do hlubších a hlubších stavů bezmoci.

Došel jsem do bodu, kdy jsem si musel položit otázku – co mám dělat, když se nedokážu sám změnit?!? Já už prostě lepší nebudu. Odpověď jsem znal. To může se může stát jen z moci Boží. Jen jsem nevěděl jak to celé uchopit.

Za nějaký čas jsem jel na konferenci, kde se celá moje situace vyhrotila a já jsem kapituloval. Pak jsem požádal o modlitby jednoho kazatele a ten mi řekl moudro, které hodně změnilo můj život. Tak jak jsem napsal – nikdy nic moc nepřeháním. Když ale nebudeš přehánět vztah s Bohem a chodit na hranici, s postojem – tohle ještě můžu a vesele si hřešit, nikdy neuvidíš požehnání ve svém životě. Naopak, když budeš usilovat o tom, jak být Bohu nejblíž, útoky a problémy budeš mít úplně stejné jako když jsi na té pomyslné hranici – ale budeš moct cítit Boží blízkost. Protože Bůh to s námi nikdy nevzdá, pokud to my nevzdáme s ním.

Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

S touto odpovědí jsem odjel a až za nějaký čas mi došlo, že ten všelék na změnu je milost v Kristu. To, že nebudeš lepší ze své snahy – to je realita našeho života. Bylo ale třeba hodně napravit. Milost v Kristu sama nic nezmůže. Hodně radikálních rozhodnutí. Čas, který jsem trávil hraním her na PC jsem dal modlitbě. Na čas jsem úplně přestal pít alkohol, dokud nezjistím míru, která je správná. Přestal zabíjet čas televizí a seriály.

Ale pak jsem se dostal na ty problémy, co jsem nikdy nemohl vyřešit. Zjistil jsem, že mě tak účinně zaměstnávají, že nezabývám ničím jiným. Skutkařím. A víme, že jsme živí z víry a ne ze skutků! No co teda s tím?

Potřebuješ se přestat zabývat sám sebou – jak moc dobře žiješ a nežiješ a začít se dívat kolem sebe. Hledat a čekat na skutky víry, které ti Bůh připravil. Nikdy je neuvidíš, pokud se nepřestaneš dívat do sebe. Ono totiž to úporné snažení žít co nejlépe je určitý druh sebestřednosti, kterým Tě zlý chce zaměstnat abys neviděl(a) situace do kterých Tě Bůh posílá.

Tak si myslím, že jenom Ti kdo žijí s milosti, můžou naplnit Boží poslání. A ti budou nosit bílé roucho.

Tři embria

Věříte vlastně v život po porodu?

V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik.

Malý pochybovač se zeptal: „Věříte vlastně v život po porodu?“ Malý věřící: „Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady tu je jenom proto, abychom rostli a připravili se na život po porodu, abychom byli dost vyzrálí na to, co nás čeká.“ Malý skeptik: „To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?“

Ani já to nevím přesně, ale…

Malý věřící: „Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme jíst ústy a běhat a…“
Malý skeptik na to: „To je nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď.“ Malý věřící: „Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí.“ Malý skeptik: „Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu.

Ty věříš na mámu !?

Malý věřící: „Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat. Ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará.“ Malý skeptik: „Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?“ Malý věřící: „Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat.“ Malý skeptik: „To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat.“
Malý věřící: „Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že nás má ráda, a že náš skutečný život začne až potom!“