„Oni je zabíjeli.“ To byla nejčastější věta naší průvodkyně v Auswitz a Birkenau. Tyto dva koncentrační a vyhlazovací tábory jsem navštívil na výletě s kamarádem. Prostě nás zajímalo, jak, kdy, kde, proč… To co zde vypisuji je jen střípek toho co jsem viděl. Nechci působit příliš morbidně a tak píšu jen o tom méně hustém.

Na úvod píseň

…od oblíbeného interpreta (Žamboši – Krátká paměť).

Na úvod uvedu jen drobnost, která mi při hodinách dějepisu nějak unikla… S oblibou používáme výraz „koncentrák“ pro všechno co se pojí s hrůzami války a vyhlazováním. Já osobně jsem nad tím nijak neuvažoval do návštěvy Osvětimi. „Oni je zabíjeli.“ Pár dní před Auswitz (Osvětim) jsem navštívil i terezínské gheto… a pak mi to došlo: Něco jiného je gheto (místo k „žití“), něco jiného je „koncentrační tábor“ (shromaždiště před transportem) a konečná fáze je vyhlazovací tábor jako např. Osvětim. To jen na úvod.

Osvětim byla poslední fáze tzv. „konečného řešení“, tedy vyhlazovací tábor. Konečné řešení byl výraz pro řešení rasové otázky třetí říše; nicméně běžný občan říše neměl ani potuchy o tom jakým stylem se toto řešení realizuje. O tom ještě později.

První část expozice v Osvětimi je hlavně o fotkách a seznámení se (přednes) s chodem tábora. Teprve potom nás zavedly do Auswitz II – Birkenau (Březinka), kde (pokud to správně chápu) se dělo nejvíce z popisovaných hrůz.

Střípky poznámek z výkladu průvodce.

Když přijel vlak do tábora (ve vagonu bylo 60 – 80lidí plus bágly; několik dní. Při zastávkách vyhazovali ven jen mrtvé) do tábora, provedla se selekce. Tj. nově příchozí se rozdělili na práce schopné a na ty ostatní. Kdo nebyl schopen práce, šel do plynové komory. Takto cca 75% lidí šlo rovnou do komor s Cyklomem B. (Plynová komora je úplně obyčejná místnost, kde je jen díra ve stropě kudy se hodí plechovka s kapslemi jedovatého plynu. Následně byla těla obětí zbavena zlatých zubů i vlasů a nakonec byla těla spalována v krematoriích (hlavně) v Bikrenau. Nejrealističtější odhady hovoří o 1,5 milionu obětí (tj. pro představu celá Praha a celé Brno). To není málo, že? Přesné číslo nelze zjistil, protože záznamy se vedli jen o těch, kteří byli schopni práce (co zbyli po selekci).

Jen pro zajímavost: „Jak tolik lidí dostali do transportů?“ Prostou lží. Už v Terezíně jsem slyšel příhody o tom, že Židům bylo řečeno, že jedou do táborů, kde budou pracovat, popř. starším lidem se tvrdilo, že jedou do lázeňského města na dožití. Mnozí si takto předem koupili i apartmán apod. Zejména starším lidem tato lež způsobila velmi rychlou smrt, protože s sebou vezli nepraktické věci (upomínkové předměty) a naprosto nevhodné oblečení pro táborové podmínky.

Nikdo nevěřil tomu co se v táborech děje.

Nacisté vše pečlivě maskovali. Zřídili i romskou část tábora, kde platili speciální podmínky (lidé směli mít osobní věci) a odtud se posílali fotky a filmy do světa aby se hrůzy utajili co nejdéle. Za pět let provozu se podařilo asi 800 útěků, z toho 140 úspěšných. Jsou zprávy o tom, že utečenci došli až do Žiliny a Maďarska a varovali místní Židy aby nenastupovali transport, ale nikdo jejich zprávám nevěřil.

Speciality

V Auswitz I byl táborový orchestr, který hrál při různých příležitostech. Ať už to bylo vaření jídla a nebo jen pro potěšení nacistů. Také to asi byl jeden z nástrojů jak nově příchozí oblbovat co nejdéle, že skutečně přijeli do lázní. Po osvobození bylo nalezeno 7 tun lidských (ženských) vlasů, které se odstřihávali po příjezdu do tábora. Vlasy dále sloužili jako materiál v textilním průmyslu. Dvě tuny těchto vlasů jsou stále v inventáři muzea Auswitz. Když průměrná váha vlasů je 40g, není těžké vyčíslit kolik hlav bylo třeba… to už nechám na každém. Nalezeno bylo také 80tisíc bot a nemálo zubních kartáčků, kufrů a dalšího podobného materiálu.

Osvětim bylo jedno z mála míst, kde měli vězni číslo. Tetované. Důvod byl prostý. Když nastala smrt vězně, smazalo se číslo. Průměrná váha vězňů byla kolem 25 – 30kg (mluvíme o dospělých). Pracovní doba byla 11 hodin a k tomu všemu mizerná strava. Takže tak… Člověk se pak možná bude dívat jinak na výplatnici za 8 hodin z kanclu z klimatizací.

Bydlelo se v baráku, na slámě, pak na slamníku a pak na třípatrových dřevěných pryčnách. 800 – 1200 žen na baráku. Muži 600 – 800 na barák. Pět nebo osm lidí vedle sebe a takto tři patra nad sebou. Po zemi běhali potkani. Jak vykonám potřebu? Ven se nemohlo a Toi toi tam fakt neměli. Průměrná délka života vězně byla kolem šesti měsíců. Ženy cca tři měsíce. I zde ale lze najít případy lidí, kteří přežili celých pět let lágru.

O co vlastně šlo?

Nevím jestli to byl záměr a nebo produkt, ale vězeň v táboře nikdy nebyl sám. A to byl cíl – aby se lidi chovali zvířata. Každý věděl, že z tábora se dostat jen komínem krematoria a to asi mnoho na psychice nepřidávalo. A tak každý chtěl přežít a dělal to jak uměl. Možná šlo o to dokázat to co se uzákonilo – že někteří nejsou lidé. Ale i zde, když budeš hledat, najdeš řadu hrdinů. Některým to vyšlo, některým ne… ale alespoň to zkusily. Ať tak nebo tak, tábor byl osvobozen 27. 1. 1945 a bylo v něm 8000 vězňů.

Otázky?

Možná se ptáte jak se toto možné? A nebylo to složité! „Vědecky“ se dokázalo, že někteří nejsou lidé, nebo jsou „menší“ lidé než jiní. To se uzákonilo a bylo hotovo. Zbytek šel ráz na ráz.
Moje otázky jsou jiné. Přemýšlím do teď (tak jak se mi stává, napadlo mě to pozdě) co to udělá s průvodcem, který denně provází těmito místy hrůzy a vypráví příběhy jako klaun v cirkuse. Zůstává stejný, nebo ho to mění, stává se imunní a jen dělá svůj bussines? Také by mě zajímalo jestli jezdí do Osvětimi a míst podobných neonacisté a lidé, co tvrdí, že se holocaust nestal? Co dělají když přijedou? Radují se? Nebo jim konečně dojde jak absurdní celá situace je? Změní názor? Poučí(me) se? Alespoň část nejspíš ukážou další desetiletí… Kdo ví čí knírek na nás čeká někde v tomhle století? Nj. Pokud nevěříš těmto řádkům, jeď se tam podívat… nebo navštiv nějaký web níže uvedený:

Oficiální stránky muzea Osvětim
Další povídání, videa a fotky

Ke knize…

Zde jmenovaný titul vydal Computer Press v krásných (ač brožovaných) deskách, s neméně krásnou sazbou a vynikajícím papíře. Když jsem ji vzal do ruky, téměř jsem se rozplynul tou nádherou provedení.

Myšlenková mapa je technika jak vedoucí k zefektivnění myšlení, kreativity a paměti. Pracuje na základě několika funkcí mozku (schopnosti asociovat, z částí doplňovat v celek), které se vlivem „lineárních“ zápisů (seznamy, psaní poznámek do řádků apod.) nevyužívají vůbec nebo značně omezují.

Jednoduše řečeno, zaujalo mě, že si nemusím dělat poznámky a výpisky, když píšu jako prase! Mohu si zápisky kreslit do map! Je totiž možné, zaznamenávat si je přednášky, knihy nebo vlastní výplody pomocí hesel, jejich vzájemné struktury a obrázků. To je veselé, ne? Vůbec to není nudné, mozek se lépe využívá a lépe se tyto struktury (mapy) pamatují.

K obsahu

Na začátku knihy je představeno a vysvětleno poměrně dost teorie, která se zabývá funkcí mozku a toho jak jej (nesprávně) využíváme. Tato teorie mi přišla dost obšírná a nudná ale zpětně vidím jako přínosnou. Autor také ukazuje jak je tedy podle něj lepší mozek využít. Seznamuje v tím, co je myšlenková mapa, jak jí sestavit, jaká pravidla se osvědčila jemu i jiným k tomu, aby mohly touto technikou lépe využít svou mozkovou kapacitu. Kniha velmi přínosná, plná ilustrací a praktických návodů. Obsahuje řadu cvičení, kde je možné uvedené návody vyzkoušet a tím si je ověřit a zapamatovat.

Jak tedy fungují mapy?

Ukážu to celé na mém výtvoru, kdy jsem kreslil mapu osobního štěstí. Ještě předtím ale uvedu těch pár principů na kterých mapy stojí. Mozek, jak jsem uvedl výše, pracuje na základě schopnosti asociovat a doplňovat z částí v celek. To jsou věci které mapy plně využívají. Vtip je v tom, že nejdříve byly obrazy, které se později pojmenovali slovy. Nyní však pracujeme téměř výhradně se slovy (což je proti smyslu funkce mozku). Jak to tedy funguje?

Jak vznikl tento obrazec? Mým úkolem bylo nakreslit štěstí. Mno a jak začít? Nakreslím slunéčko… Když bylo hotové, asociovalo to ve mně znak ekologů a jihočeských matek, když blokovali Temelín. Tato asociace mě vedla k tomu, abych zbytek mapy dokreslil jako blokové schéma elektrárny (jak velelo mé technicky myslící srdéčko), včetně podpůrných provozů. A toto je výsledek. Věci pojmenujete a celkovým pohledem uděláte závěr.

Pokud máte v sobě elektrárnu na štěstí, budete štvát asi tak stejné množství lidí jako naštvalo spuštění JETE.

V závěru knihy je mnoho aplikací map do různých oborů a činností, od plánování, přes organizování porad, přípravy prezentací, tvorbu úvah… Toto celé má jen jednu drobnou nevýhodu. Pokud to chcete dělat, musíte si tu knihu koupit. Pro mě už teď stala neodmyslitelnou součástí knihovny, ke které se budu často vracet.

Je vskutku zvláštní číst knížku vlastní mámy, kdy už na venkovní obálce je možné se dočíst, že je to vzácná žena, protože jsem se na ní takto nedíval, vzhledem k tomu jak blízce se známe. Ne nadarmo se říká, že doma není nikdo prorokem…

Maminčiny fejetony, které mi byly mnohokráte nabídnuty ke čtení ale až doposud jsem je odmítal z časových důvodů (čtu velmi pomalu), ale nyní jsme se pro ně rozhodl a tím spojil příjemné s užitečným. Kniha V sukních Komenského je souborem fejetonů ze života obyčejného křesťana (smrtelníka) a je velmi zábavné, pro mě, jakožto pro syna autorky, číst o tom co jsem zažil z velké části jako aktér, z pohledu třetí osoby. Zejména proto, že jsme s maminkou řadu let mnoho nenamluvili protože maminka leccos považuje za samozřejmost, věc jasnou a komunikování nehodnou. V další stati rozeberu několik fejetonů, které mě nejvíce zaujaly.

Kdo se může těšit domů?

Je to vskutku zvláštní. Autorka se zabývá až nebezpečně podobnými tématy jako já. Čím to? Fejeton Kdo sem může těšit domů popisuje situaci kdy jediný kdo se těšil domů ze školního týdenního soustředění z celé třídy, byla má sestra. Zvláštní se autorce zdá to, že dcera byla doma ráda i když autorce samotné jsme přišli často protivní úplně všichni. Dále se jeví být úžasný celý příběh naší rodiny. Je nesporným důkazem Boží lásky k lidem, jeho plánování a časování věcí a situací.

Bohem plánované rodičovství

Hned další fejeton je na podobné téma. Rozbírá zvláštnosti dneška co se rodiny týče. Začíná příběhem matky pátého, právě narozeného dítěte a přes tento prolog rozvijí úvahu o tom, že dnes je pro někoho i jedno dítě moc. Dál navazuje autorka osobní zkušeností, když zjistila, že je těhotná a čeká třetí dítě (mně). Hlavní myšlenka článku je v tom, že nevíme mnoho o budoucnosti a není naším právem se na ni hněvat, když nejde vždy podle našich představ. Porovnává pohled nadšených starších sourozenců z malého bratříčka s materiálními obavami dospělého člověka. Fejeton končí shrnutím radostí, které přineslo třetí dítě.

Kolik programů umíš, tolikrát jsi člověkem

s podtitulem aneb můj první počítač

Tento článek líčí lítý (ale vítězný) boj starší dámy s výpočetní technikou. Na začátku všeho stálo přátelství autorky s misionářkou z Německa. A protože stále platí, že Němci jsou na tom po materiální stránce stále poněkud lépe, rozhodla se tato paní darovat mámě své vyřazené služební PC. Ta ho statečně odmítala hlavně ze strachu, že s ním nebude umět. Po delších peripetiích se počítač vydal Evropou ke své nové majitelce, která (nic jiného už nebylo možné) jej osedlala, překonala svůj strach a naučila se vše co potřebuje. Závěrem poznamenává, že jediné co ji mrzí je to, že počítač nenechala přivést dřív.

O pejscích a křesťanech

Tento fejeton popisuje princip objevený při procházce se psem. Pes autorky je vychován a poslouchá na slovo. I přes to musí být ve městě na vodítku, protože je to rozený bojovník, který blbě vidí a tak útočí na všechno, co se mu nezdá. Při jedné z procházek se k výpravě připojil i cizí pes – bez vodítka a vychování. Ve fejetonu se líčí to, že pes autorky se chráněn tím, že je vychovaný a má pána. Kdežto ten druhý spadl do vody, protože neposlouchal, málem skončil pod autem, když druhý pes byl bezpečně u paniččiny nohy. Touto úvodní příhodou je uveden princip, že ani lidé, kteří věří v Boha nejsou bez chyb. Dokonce to ani není možné a Bůh to po lidech nechce. Jde tu o něco jiného: stane se, že jdeme špatným směrem, ale pokud posloucháme Boha, včas nás zavolá zpět. Článek je uzavřen tím, že se blíží Velikonoce. Neměli bychom zapomínat na Ježíše Krista, protože zemřel za hříchy každého z nás, miluje nás a čeká až k němu přijdeme. Pokud tak učiníme, budeme mu patřit a dá nám život věčný.

Slovo závěrem

Čím to shrnout? Čtení knihy je velmi poutavé. Je plné nečekaných zvratů, které předem neodhadnu ani já a to jsem byl u většiny popisovaných událostí osobně. Kniha je zábavná i dojemná – v mnoha momentech přivádí k slzám. Je z prostředí Apoštolské církve a v jedno článečku figuruje i námi milovaná Biblická škola v Kolíně. Kniha přináší další hlubší pochopení mé mámy i naší rodiny. Pochopení pohledu rodiče na dítě, pro ty, co ještě rodiči nejsou je také věc neméně zajímavá. To vše se hodí! Každý je tím z čeho vzešel a znát sám sebe je dobrý základ pro život.

Bibliografie titulu

Název: Komenský v sukních

Autor: Marie Faldynová

ISBN: 978-80-7112-157-2

Nakladatelství: Křesťanský Život © 2011,

Pod Červenkami 504, Albrechtice 735 43