Když se tak dívám na události posledních dní, říkám si, že naše západní kultura už to má asi spočítané. Otázkou pro mě je, existuje-li lék.

Muslimská otázka

Minulý měsíc se na netu objevila zpráva z Nigérie, kde Muslimské bratrstvo povraždilo 28 lidí v autobuse, protože neuměli číst z Koránu. A tak se přemýšlím: „Zdá se, že Muslimové se z životem příliš nemažou.“ A co my na Západě? Nakonec, co se anti-diskriminace, eko-masochizmu[1], záliby v potratech[2] nebo diskutované eutanázie týče, nejsme v nenávidění života jako takového (nebo sebe samých) v ničem pozadu za muslimy.

Vůle žít – motivace

Proč ale? Pokud je pravda, že motivace je rozdíl mezi ideálem v našich hlavách a neuspokojivou skutečností našeho světa (Toman, 2014), pak skutečně nemáme motivaci (čili vůli) žít. Dle mého je tomu tak proto, že nám nic nechybí. Vše, co jsme kdy chtěli, nyní máme. Zbývají jen dětinská přání, kdy chlapi touží po ještě lepším horském kole nebo větším telefonu. To jsou největší „existenční“ problémy většinové společnosti dneška.

Vůle žít (nežít) je daná i tím, že jsme se vzdali ideálů jako je úplná rodina muže a ženy, manželství a manželská věrnost, mateřství, cudnost nebo obyčejná slušnost. Nemáme ideály a proto nemáme motivaci. Není rozdíl mezi vnějším a vnitřním. To je kořen krize, která nás likviduje!

Vsuvka: Rostou ti, co touží dosáhnout

Muslimská kultura má silný motor. Má čeho dosáhnout. Chtějí svou víru pro celý svět. Zda je tato myšlenka správná, nebo ne, posuďte sami. Zda to dělají správným způsobem? Posuďte sami. Čína expanduje. Proč? Má Evropu stále v čem dohánět. Životní úroveň průměrného Číňana a Evropana se srovnat rozhodně nedá. Zde jsou příklady kultur, které mají nějaký cíl – ideál. Kultury, které mají čeho dosáhnout, rostou. V Evropě je problém vysvětlit dětem, proč by se vůbec měli učit.[3]

Ke kořenům

Evropa sama sebe dostala do pasti, když se zřekla svého kulturního dědictví, které je, ať chcete nebo ne, křesťanské. Manželství, věrnost nebo důraz na hodnotu člověka – to jsou věci, které Ježíš učil, když chodil po zemi. Dnes už ale Boha nepotřebujeme. Pryč s moralisty a prudiči. Jsme už někde dál. Přišli jsme na to. Jsme ve věku anti-diskriminace. Proto klidně necháme tvrdit LGBTI[4], že bipolárnost pohlaví[5] je věc vynucená většinou. Budeme tedy v klidu sledovat, jak Evropa vymírá přes to, že selským rozumem víme, že potomka může zplodit jen muž a žena. [6] Ze stejného důvodu špičky EU řídí migrační toky a stěhují do Evropy muslimy – protože je nás málo. Evropa vymírá.

Můžete říct jako mnozí jiní: „Na to jsou různé názory.“ nebo „To má každý jinak. Já jsem k tomu ale zatím nedospěl.“ a podobně. Tyto výroky působí toleranci jakéhokoli názoru. Ano, i názorů lidí, kteří chtějí diskriminovat nás. V tom jsme anti-life kultura – a to hlavně vůči sobě samým.

Existuje lék?

Chceme-li přestat být „anti-life“, bude třeba obnovit ideály a bránit je. Tím dostaneme motivaci a touhu znovu žít, neb z ideálů uvedených výše nezbylo už prakticky nic. Obnovujme každý ve svém koutku úctu k rodině, manželství muže a ženy a věrnosti v tomto svazku! Pak nám snad Bůh dá přežít a uzdravit se z této jedovaté filosofie.

Možná si říkáte: „Myslíte si, že nám zrovna toto pomůže?“ Věřím, že ano. Když obnovíme ideály a znovu o ně začneme bojovat, znovu se objeví motivace a také, věřím, přestaneme nejen vymírat. Věřím, že to postřehnou i sousedé a snad i ostatní děti Západu. Pak snad ubyde i těch, kteří z Evropy utíkají, aby bojovali za Islámský stát.[7] Věřím, že budou mít za co bojovat i doma.

No a není to pech?

Víte, hodně jsem přemýšlel. Kdyby Ježíš Kristus dnes chodil po zemi, věřím, že by byl s námi v mnohém ohledu spokojen. Už nemáme otroctví. Rovnost mezi pohlavím je také většinově uznávaná a obecně důraz na cenu lidského života je v určitém ohledu obrovský. Za římské říše tomu tak nebylo. Inu, v mnohém jsme se posunuli. Bohužel ale i v morálce.

Víte, co je největší pech? Evropa se po staletí dostávala z nadvlády náboženství. Náboženství, které bránilo kriticky zkoumat. Každý dnes může kriticky zkoumat, zdali jsou hodnoty hodnotné, či nikoli. Přesně toto nám zajistilo rozvoj, průmyslovou revoluci a blahobyt, který máme! Nyní se ale karta obrací.[8] Svou svobodomyslností a tolerancí jsme zašli tak daleko, že si již nevážíme toho, co je cenné – ba ani toho, kým jsme a co jsme sami světu dali.

__________

[1]Eko-masochizmus se projevuje stavbou fotovoltaických elektráren na úrodné půdě, zákazem žárovek nebo igelitek v supermarketech.

[2] Pochod pro život, Praha, 29. března 2014: „Hlavním cílem pochodu je upozornit na skutečnost, že i v minulém roce bylo denně usmrceno na 63 nevinných a bezbranných dětí denně, celkem téměř 23 000 ročně.”

[3]Uvedu dva příklady. Na učilištích v Českém Krumlově dostávají žáci stipendium, když meškají jen do určité procentní absence. Druhý příklad – má sestra, preventistka a přednášející etiky na druhém stupni ZŠ: „Učitelé u nás, mají těžký úděl. Schopné děti odchází na gymnázia a ti, co zbydou, říkají učitelům: Hezky se snažíte, ale my dávky stejně dostaneme.“

[4]Zkratka hnutí lesbiček, gayů, bi-, trans- a intersexuálů. LGBTI prosazuje výraz „gender“ (rod – volitelný jedincem), který má nahradit výraz pohlaví (které je dané přírodou), které je podle nich diskriminační. Jejich akčním programem jsou „Jakartské principy“, které začínají slovy „Státy musí zajistit, aby…“ se LGBTI menšinám dobře žilo a nikdo je nemohl kritizovat, což samo o sobě nezní špatně, kdyby ovšem zároveň nešlo mezi řádky o diskriminaci heterosexuálů a lidí, kteří nesmýšlí (a nechtějí smýšlet) jako LGBTI.

[5]To znamená, že muž (nebo žena) je mužem (ženou) proto, že ho tak vychovali (vnutili mu to).

[6] Toto je příklad záměny hodnot. Vzhledem k tomu, že homosexuální vztah není schopný reprodukce, není dle mého názoru stejně hodnotný jako heterosexuální manželství. Proto si nemyslím, že by homosexuální svazky měli mít stejná práva a ochranu jako manželé.

[7]Myslím si, že děti Západu tíhnou k extrémismu právě proto, že už nemohou, nechtějí, žít v bezbřehém relativismu, který nás obklopuje. Když obnovíme hodnoty a ideály a přestaneme je relativizovat, pak zmizí důvod hledání ideálů a hodnot jinde.

[8]Řítíme se do náruče náboženství, které (ve své fundamentální podobě) trestá smrtí jakoukoli pochybnost o své pravosti a správnosti. I toto je jeden z výsledků liberálního nekritického tolerování čehokoli.

Zdroje inspirace

Bible: český studijní překlad. 1. souborné vyd. Překlad Michal Krchňák. Praha: KMS, 2009, 1562 s. ISBN 978-808-6449-616.

KURAS, Benjamin. Jak zabít civilizaci. Vyd. 1. Praha: Baronet, 2011, 191 s. ISBN 978-807-3843-878.

KUBY, Gabriele. Globální sexuální revoluce: ztráta svobody ve jménu svobody. Vyd. 1. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2014, 413 s. ISBN 978-80-87864-13-5.

TOMAN, Ivo. TAXUS INTERNATIONAL. Motivace zvenčí je jako smrad. Praha: Taxus, 2010. ISBN 858-6-11-22030-6.

 

V poslední době mám v životě dost tlaků a tak, když přemýšlím, jak dál, není to vždy hezká podívaná. Nedávno se mi „rozskočila“ jedna biblická pasáž a našel jsem v Bibli to, co už si dávno myslím. Nemá cenu se příliš hodnotit. Smysl má být věrný, využívat své schopnosti, pracovat a nechat hodnocení tomu, komu to přísluší.

1 Korintským 4, 2 A od správců se nakonec vyžaduje, aby byl každý shledán věrným. 3 Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji. 4 Ničeho, co by svědčilo proti mně, si sice nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán.

Kdo s kým mluví

Tento krátký úsek z listu Korintským píše apoštol Pavel. Korinťané ho kritizovali, že sice píše velmi mocně, ale když přijede osobně, tak že prý skoro neumí mluvit a přičítali i další hlouposti. Naopak sami adresáti měli to tak řečené „máslo na hlavě“ a přeháněli to tak moc, až jim musel apoštol napsat. Apoštol Pavel byl ale velmi pracovitý. Dělal to, k čemu měl vlohy. Zasloužil se o rozmach první církve téměř po celém tehdejším světě. Myslím, že už je vidět ten kontrast, kdo koho kritizuje a kdo s kým mluví.

Principy

Mě osobně se na tomto krátkém úseku líbí hned několik věcí. V první řadě, že každý člověk je správce toho, co umí nebo toho co zná. V tom má být věrný. Nemá se hodnotit a do velké míry si nemá brát do hlavy, co si o něm kdo myslí.

Jediný, kdo může zhodnotit zda jsi věrný nebo ne je ten, kdo zná všechny lidi. A to je v konečném důsledku jen Bůh. V životě jsou totiž chvíle, kdy není třeba se sám sebe posuzovat a ani poslouchat řeči druhých.

Co s tím?

Když se dívám na sebe, nebo na lidi kolem, často si všímám, že se většinou podhodnocují. Říkají neumím, neznám, nebudu umět. Realita je ale taková, že to vůbec nemusí být pravda. To jen náš chybný sebenáhled nakonec natolik prostoupí naše myšlení, že nám potom nakonec nic pořádně nejde. Ono totiž říct, jestli je něco dobré nebo špatné, je možné pouze tehdy, když mohu (objektivně) srovnávat s něčím jiným.

Příklad: Když jsem psal diplomovou práci, znal jsem její slabá místa. Bál jsem se jak to vše dopadne, ale protože jsem se snažil vše co nejlépe zapracovat a připravit, šel jsem na obhajobu s tím, že já sám sebe nebudu hodnotit. V ničem by mi to stejně nepomohlo. Řekl jsem si, že udělám vše co nejlépe a odevzdám to. Protože jediný, kdo může říct, jestli jsem dobrý nebo líný, je můj vedoucí, který vede i jiné diplomové práce. Jedině někdo takový může říct jestli je dobrá nebo ne, protože má s čím srovnávat. A jak to dopadlo? Dostal jsem „výborně“.

Závěrem

1 Korintským 4, 3 Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji.

Když si člověk uvědomí, jak věci jsou, velmi se mu uleví, přestane se znervózňovat řečmi tlučhubů, kteří sami nic nedělají… O to více se pak zaměří na to jediné, co má smysl: cíl a dobrý výsledek. Výsledek pak ať zhodnotí ten, kdo si ho objednal.

MegaStaar zadarmo

V létě jsem navštívil KristFest a absolvoval jsem seminář MegaStaar zadáčo. Mluvilo se o tom, jak rozjet zadarmo neziskovku nebo jakýkoli projekt, na který nemáte prachy. Známo jest, že můžete mít peníze, ale bez nápadu jste stejně v troubě. Ale když máte nápad?

Moře příležitostí

Projekty se přirovnávají k domu na pustém ostrově. Kolem je jen moře. Moře příležitostí. Jsou v něm lidé kolem vás. Už to chápete? Nepotřebujete mít na začátku všechno, protože všechno, co potřebujete, je dostupné v moři příležitostí kolem vás. Někteří lidé mají peníze, jiní schopnosti, které vám pomohou. Pokud toto pochopíte a budete to umět využít (slušně a eticky), pak se můžete stát tou pomyslnou mega staar zadáčo.

Co udělat

Princip moře příležitostí jsme si už vysvětlili. Teď se podíváme na to, jak z tohoto moře dostat to, co potřebujeme.

Mise (vize)

O vizi a tom, jak má vypadat, je dle mého řečeno dost. Je ale třeba umět si zodpovědět, jestli máte jasnou vizi. Kdybyste byli 100% úspěšní ve vašem projektu, jak by to vypadalo? Pokud si toto umíte zodpovědět, pak ji vysvětlete lidem. V tomto bodě neřešte peníze. Jen mějte sen.

Je třeba mít kvantifikovanou vizi! Příklad: Bill Bright (Campus crusader) chtěl, aby film Ježíš vidělo 4,5 mld. lidí. Podobně to bylo i s jeho knihou Čtyři duchovní zákony. Příliš šílené? Ne! Malý je ten, kdo má malý cíl.
Jedno známé pořekadlo se zabývá tím, jak sníst slona. Je to možné jen tak, že si dáte každý den hamburger. Nyní je důležité jít krok za krokem tak, aby to bylo vidět. Když vidíte, že to jde odněkud někam, máte chuť jít dál. Je nastartováno… K tomu je třeba strategický plán.

Strategický plán

Pokud máte vizi pro to, co chcete udělat, potřebujete hledat způsoby, jak to dělat. Je nutné identifikovat si kroky a opět je tvrdě kvantifikovat! Jak budu měřit úspěch nebo neúspěch? Je dobré mít ve svých plánech tak 5-7 cílů na rok. Položte si otázku: „Jaký je můj strategický plán?“ Jak právě teď v tomto roce, měsíci konkrétně plníte svůj plán? Co uděláte dnes a co zítra, abyste se přiblížili své vizi?

Zdroje

Máte přehled o vašich zdrojích? Z křesťanského pohledu jsou to hlavně modlitby, finance, čas, práce, materiál, LIDÉ. „Nedopouštěj se omylu, že jsi jediným nositelem snu. Lidé, které zapojíš, ho ponesou dál.“ Zapojením lidí se dílo násobí… Pro přehled o svých zdrojích je nutné mít databázi!

Databáze (lidí)

Má váš projekt databázi lidí? Jak ji strukturujete? Jaký je její obsah? Jak ji rozvíjíte a kultivujete vztahy? Je to už napsáno výše: „Lidé jsou zdrojem všeho. Všechny ostatní zdroje jsou jen transmutace lidí.“ Jsou to lidé, kteří mají peníze. Jiní mají čas a ochotu. Další má přístup k materiálu, jenž potřebuješ. Jiný má zkušenost, kterou ty nemáš. Poslední věc: „Databáze není seznam lidí, ale je to soupis vztahů.“

Jak vést databázi? Není to složité. Je třeba znát jméno, kontakt, kvalifikaci (v čem mi dotyčný může pomoci). Pokud mám toto, mohu databázi kultivovat. Jsou čtyři skupiny lidí kolem tebe.

Vztahy jsou buď přirozené nebo tvořené. Mezi přirozené patří rodina apod. V této skupině máte právo být slyšen. Když něco chceš, tak si prostě řekneš. Každý má takových cca 20 lidí. Pak jsou tvořené vztahy (např. sbor, spolužáci). Zde jsou čtyři kategorie lidí.

Nyní se vraťme k ilustraci projektu jako domu na ostrově v moři příležitostí! Pak máme

A) Hluboký vztah (ideál): Lidi, co pravidelně spolupracují, věří vašemu snu. To jsou lidé, kteří jsou v pomyslném „obýváku“ domu vašeho projektu.
B) Dobré vztahy: Vědí o co jde, ale nespolupracují pravidelně.
C) Skupinu C tvoří lidé, co o mně ví a jednou přišli…
D) Déčka jsou ti, co se nějak vyskytli v mé databázi.

Cílem práce s databází je posouvat lidi z kategorie D ke kategorii A. Jak to dělat? Zvěte lidi na zápraží svého projektového domu. Nemějte velké nároky. Je třeba to umět odhadnout. Ale opět je nutné mluvit jasně a KVANTIFIKOVAT! Co po nich chci? Např. stačí mi hodiny ročně tvého času. Např. buď můj „ambasador“ (člověk známý dané skupině, který představuje mou práci jeho okruhu známých (tj. jeho skupině A). To nikomu nezabere víc než dvě hodiny ročně a je to o hodně účinnější, než když svou věc prezentujete sám – vy, cizí člověk.

„Bussines: Nejtěžší je získat zákazníka pro první nákup.“

Komunikační kanály

Poslední odstavec věnujme komunikaci. Každý je dnes na internetu (mailu nebo youtube). Informujte své lidi o tom, co děláte. Zde je důležitá jedna věc. Neslibujte to, na co nemáte. Když slíbíte bulletin každý měsíc, měl byste toho dostát! Pokud to nedáváte, neslibujte to.

„Statistika: bulletin s videem má 7x vyšší odezvu než jen text nebo fotky.“

Známo jest, že youtube je mocný. Jak ho využít? Je o tom kniha „Creator play book“ (PDF). Taktéž se tím zabývá web www.reelseo.com

„Lidé jsou zvyklí na strukturu. Když píšete bulletin, dejte mu strukturu. Podobně to mají noviny: na začátku jsou novinky, na konci sport. To je dobré zachovat.“

Poslední tip: Vytvořtesi „PressKit“ (koutek pro novináře). Je to předepsaný článek pro noviny, např. ve stylu rozhovoru. Jim to pomůže, neboť je to jejich denním rutinním chlebem a psaní je nebaví. Oni to jen vytisknou a nenapíší nic, co byste nechtěl… 🙂

Další otázky a odpovědi

Z hudby: Proč tu naši věc rádia nehrají?!?

Vždy si uvědomit, že soukromá rádia žijí z poslouchatelnosti. Pokud se nevejdete do jejich cílové skupiny, nebudou vás hrát. Váš úkol tedy je vytipovat si, kdo hraje ten váš styl. Rozkódujte jejich programovou skladbu.

Support Lesbiens: „Přestali jsme se hádat s rádii. Přineseme pět písní a vyberte si, co vám sedí ve vaší dramaturgii.“

Zkušenost Adama Parmy, kterak dobyl pražskou Lucernu: Přišel jsem do Lucerny a řekl jsem producentovi: „Chci tady hrát.“ On se mě zeptal: „A kde hrajete v rádiu?“ Ne. „…Jste z Ostravy. Už jste hráli ve Farbiku?“ Následovala negativní odpověď. „Tož to vidím tak tady na ten klub za rohem.“

I toto je to proces. Musíte se dostat k lidem face to face a navázat vztah na úrovni kategorie A nebo B, tedy tam, kde máte právo být slyšen.

Jak do televize nebo tisku?

Na webu každé mediální organizace jsou různé kolonky (publicistika, drama, hudba…). Najděte si to, co děláte vy, a kontaktujte toho, kdo se tím zabývá! Když děláte kulturu, kupte si noviny a projeďte si noviny a kdo co píše. Oslovujte konkrétní lidi! Totéž platí o televizi. Najdi si svůj žánr, který děláš, a tam oslov konkrétního člověka!

„Oni je zabíjeli.“ To byla nejčastější věta naší průvodkyně v Auswitz a Birkenau. Tyto dva koncentrační a vyhlazovací tábory jsem navštívil na výletě s kamarádem. Prostě nás zajímalo, jak, kdy, kde, proč… To co zde vypisuji je jen střípek toho co jsem viděl. Nechci působit příliš morbidně a tak píšu jen o tom méně hustém.

Na úvod píseň

…od oblíbeného interpreta (Žamboši – Krátká paměť).

Na úvod uvedu jen drobnost, která mi při hodinách dějepisu nějak unikla… S oblibou používáme výraz „koncentrák“ pro všechno co se pojí s hrůzami války a vyhlazováním. Já osobně jsem nad tím nijak neuvažoval do návštěvy Osvětimi. „Oni je zabíjeli.“ Pár dní před Auswitz (Osvětim) jsem navštívil i terezínské gheto… a pak mi to došlo: Něco jiného je gheto (místo k „žití“), něco jiného je „koncentrační tábor“ (shromaždiště před transportem) a konečná fáze je vyhlazovací tábor jako např. Osvětim. To jen na úvod.

Osvětim byla poslední fáze tzv. „konečného řešení“, tedy vyhlazovací tábor. Konečné řešení byl výraz pro řešení rasové otázky třetí říše; nicméně běžný občan říše neměl ani potuchy o tom jakým stylem se toto řešení realizuje. O tom ještě později.

První část expozice v Osvětimi je hlavně o fotkách a seznámení se (přednes) s chodem tábora. Teprve potom nás zavedly do Auswitz II – Birkenau (Březinka), kde (pokud to správně chápu) se dělo nejvíce z popisovaných hrůz.

Střípky poznámek z výkladu průvodce.

Když přijel vlak do tábora (ve vagonu bylo 60 – 80lidí plus bágly; několik dní. Při zastávkách vyhazovali ven jen mrtvé) do tábora, provedla se selekce. Tj. nově příchozí se rozdělili na práce schopné a na ty ostatní. Kdo nebyl schopen práce, šel do plynové komory. Takto cca 75% lidí šlo rovnou do komor s Cyklomem B. (Plynová komora je úplně obyčejná místnost, kde je jen díra ve stropě kudy se hodí plechovka s kapslemi jedovatého plynu. Následně byla těla obětí zbavena zlatých zubů i vlasů a nakonec byla těla spalována v krematoriích (hlavně) v Bikrenau. Nejrealističtější odhady hovoří o 1,5 milionu obětí (tj. pro představu celá Praha a celé Brno). To není málo, že? Přesné číslo nelze zjistil, protože záznamy se vedli jen o těch, kteří byli schopni práce (co zbyli po selekci).

Jen pro zajímavost: „Jak tolik lidí dostali do transportů?“ Prostou lží. Už v Terezíně jsem slyšel příhody o tom, že Židům bylo řečeno, že jedou do táborů, kde budou pracovat, popř. starším lidem se tvrdilo, že jedou do lázeňského města na dožití. Mnozí si takto předem koupili i apartmán apod. Zejména starším lidem tato lež způsobila velmi rychlou smrt, protože s sebou vezli nepraktické věci (upomínkové předměty) a naprosto nevhodné oblečení pro táborové podmínky.

Nikdo nevěřil tomu co se v táborech děje.

Nacisté vše pečlivě maskovali. Zřídili i romskou část tábora, kde platili speciální podmínky (lidé směli mít osobní věci) a odtud se posílali fotky a filmy do světa aby se hrůzy utajili co nejdéle. Za pět let provozu se podařilo asi 800 útěků, z toho 140 úspěšných. Jsou zprávy o tom, že utečenci došli až do Žiliny a Maďarska a varovali místní Židy aby nenastupovali transport, ale nikdo jejich zprávám nevěřil.

Speciality

V Auswitz I byl táborový orchestr, který hrál při různých příležitostech. Ať už to bylo vaření jídla a nebo jen pro potěšení nacistů. Také to asi byl jeden z nástrojů jak nově příchozí oblbovat co nejdéle, že skutečně přijeli do lázní. Po osvobození bylo nalezeno 7 tun lidských (ženských) vlasů, které se odstřihávali po příjezdu do tábora. Vlasy dále sloužili jako materiál v textilním průmyslu. Dvě tuny těchto vlasů jsou stále v inventáři muzea Auswitz. Když průměrná váha vlasů je 40g, není těžké vyčíslit kolik hlav bylo třeba… to už nechám na každém. Nalezeno bylo také 80tisíc bot a nemálo zubních kartáčků, kufrů a dalšího podobného materiálu.

Osvětim bylo jedno z mála míst, kde měli vězni číslo. Tetované. Důvod byl prostý. Když nastala smrt vězně, smazalo se číslo. Průměrná váha vězňů byla kolem 25 – 30kg (mluvíme o dospělých). Pracovní doba byla 11 hodin a k tomu všemu mizerná strava. Takže tak… Člověk se pak možná bude dívat jinak na výplatnici za 8 hodin z kanclu z klimatizací.

Bydlelo se v baráku, na slámě, pak na slamníku a pak na třípatrových dřevěných pryčnách. 800 – 1200 žen na baráku. Muži 600 – 800 na barák. Pět nebo osm lidí vedle sebe a takto tři patra nad sebou. Po zemi běhali potkani. Jak vykonám potřebu? Ven se nemohlo a Toi toi tam fakt neměli. Průměrná délka života vězně byla kolem šesti měsíců. Ženy cca tři měsíce. I zde ale lze najít případy lidí, kteří přežili celých pět let lágru.

O co vlastně šlo?

Nevím jestli to byl záměr a nebo produkt, ale vězeň v táboře nikdy nebyl sám. A to byl cíl – aby se lidi chovali zvířata. Každý věděl, že z tábora se dostat jen komínem krematoria a to asi mnoho na psychice nepřidávalo. A tak každý chtěl přežít a dělal to jak uměl. Možná šlo o to dokázat to co se uzákonilo – že někteří nejsou lidé. Ale i zde, když budeš hledat, najdeš řadu hrdinů. Některým to vyšlo, některým ne… ale alespoň to zkusily. Ať tak nebo tak, tábor byl osvobozen 27. 1. 1945 a bylo v něm 8000 vězňů.

Otázky?

Možná se ptáte jak se toto možné? A nebylo to složité! „Vědecky“ se dokázalo, že někteří nejsou lidé, nebo jsou „menší“ lidé než jiní. To se uzákonilo a bylo hotovo. Zbytek šel ráz na ráz.
Moje otázky jsou jiné. Přemýšlím do teď (tak jak se mi stává, napadlo mě to pozdě) co to udělá s průvodcem, který denně provází těmito místy hrůzy a vypráví příběhy jako klaun v cirkuse. Zůstává stejný, nebo ho to mění, stává se imunní a jen dělá svůj bussines? Také by mě zajímalo jestli jezdí do Osvětimi a míst podobných neonacisté a lidé, co tvrdí, že se holocaust nestal? Co dělají když přijedou? Radují se? Nebo jim konečně dojde jak absurdní celá situace je? Změní názor? Poučí(me) se? Alespoň část nejspíš ukážou další desetiletí… Kdo ví čí knírek na nás čeká někde v tomhle století? Nj. Pokud nevěříš těmto řádkům, jeď se tam podívat… nebo navštiv nějaký web níže uvedený:

Oficiální stránky muzea Osvětim
Další povídání, videa a fotky

Ke knize…

Zde jmenovaný titul vydal Computer Press v krásných (ač brožovaných) deskách, s neméně krásnou sazbou a vynikajícím papíře. Když jsem ji vzal do ruky, téměř jsem se rozplynul tou nádherou provedení.

Myšlenková mapa je technika jak vedoucí k zefektivnění myšlení, kreativity a paměti. Pracuje na základě několika funkcí mozku (schopnosti asociovat, z částí doplňovat v celek), které se vlivem „lineárních“ zápisů (seznamy, psaní poznámek do řádků apod.) nevyužívají vůbec nebo značně omezují.

Jednoduše řečeno, zaujalo mě, že si nemusím dělat poznámky a výpisky, když píšu jako prase! Mohu si zápisky kreslit do map! Je totiž možné, zaznamenávat si je přednášky, knihy nebo vlastní výplody pomocí hesel, jejich vzájemné struktury a obrázků. To je veselé, ne? Vůbec to není nudné, mozek se lépe využívá a lépe se tyto struktury (mapy) pamatují.

K obsahu

Na začátku knihy je představeno a vysvětleno poměrně dost teorie, která se zabývá funkcí mozku a toho jak jej (nesprávně) využíváme. Tato teorie mi přišla dost obšírná a nudná ale zpětně vidím jako přínosnou. Autor také ukazuje jak je tedy podle něj lepší mozek využít. Seznamuje v tím, co je myšlenková mapa, jak jí sestavit, jaká pravidla se osvědčila jemu i jiným k tomu, aby mohly touto technikou lépe využít svou mozkovou kapacitu. Kniha velmi přínosná, plná ilustrací a praktických návodů. Obsahuje řadu cvičení, kde je možné uvedené návody vyzkoušet a tím si je ověřit a zapamatovat.

Jak tedy fungují mapy?

Ukážu to celé na mém výtvoru, kdy jsem kreslil mapu osobního štěstí. Ještě předtím ale uvedu těch pár principů na kterých mapy stojí. Mozek, jak jsem uvedl výše, pracuje na základě schopnosti asociovat a doplňovat z částí v celek. To jsou věci které mapy plně využívají. Vtip je v tom, že nejdříve byly obrazy, které se později pojmenovali slovy. Nyní však pracujeme téměř výhradně se slovy (což je proti smyslu funkce mozku). Jak to tedy funguje?

Jak vznikl tento obrazec? Mým úkolem bylo nakreslit štěstí. Mno a jak začít? Nakreslím slunéčko… Když bylo hotové, asociovalo to ve mně znak ekologů a jihočeských matek, když blokovali Temelín. Tato asociace mě vedla k tomu, abych zbytek mapy dokreslil jako blokové schéma elektrárny (jak velelo mé technicky myslící srdéčko), včetně podpůrných provozů. A toto je výsledek. Věci pojmenujete a celkovým pohledem uděláte závěr.

Pokud máte v sobě elektrárnu na štěstí, budete štvát asi tak stejné množství lidí jako naštvalo spuštění JETE.

V závěru knihy je mnoho aplikací map do různých oborů a činností, od plánování, přes organizování porad, přípravy prezentací, tvorbu úvah… Toto celé má jen jednu drobnou nevýhodu. Pokud to chcete dělat, musíte si tu knihu koupit. Pro mě už teď stala neodmyslitelnou součástí knihovny, ke které se budu často vracet.

Je vskutku zvláštní číst knížku vlastní mámy, kdy už na venkovní obálce je možné se dočíst, že je to vzácná žena, protože jsem se na ní takto nedíval, vzhledem k tomu jak blízce se známe. Ne nadarmo se říká, že doma není nikdo prorokem…

Maminčiny fejetony, které mi byly mnohokráte nabídnuty ke čtení ale až doposud jsem je odmítal z časových důvodů (čtu velmi pomalu), ale nyní jsme se pro ně rozhodl a tím spojil příjemné s užitečným. Kniha V sukních Komenského je souborem fejetonů ze života obyčejného křesťana (smrtelníka) a je velmi zábavné, pro mě, jakožto pro syna autorky, číst o tom co jsem zažil z velké části jako aktér, z pohledu třetí osoby. Zejména proto, že jsme s maminkou řadu let mnoho nenamluvili protože maminka leccos považuje za samozřejmost, věc jasnou a komunikování nehodnou. V další stati rozeberu několik fejetonů, které mě nejvíce zaujaly.

Kdo se může těšit domů?

Je to vskutku zvláštní. Autorka se zabývá až nebezpečně podobnými tématy jako já. Čím to? Fejeton Kdo sem může těšit domů popisuje situaci kdy jediný kdo se těšil domů ze školního týdenního soustředění z celé třídy, byla má sestra. Zvláštní se autorce zdá to, že dcera byla doma ráda i když autorce samotné jsme přišli často protivní úplně všichni. Dále se jeví být úžasný celý příběh naší rodiny. Je nesporným důkazem Boží lásky k lidem, jeho plánování a časování věcí a situací.

Bohem plánované rodičovství

Hned další fejeton je na podobné téma. Rozbírá zvláštnosti dneška co se rodiny týče. Začíná příběhem matky pátého, právě narozeného dítěte a přes tento prolog rozvijí úvahu o tom, že dnes je pro někoho i jedno dítě moc. Dál navazuje autorka osobní zkušeností, když zjistila, že je těhotná a čeká třetí dítě (mně). Hlavní myšlenka článku je v tom, že nevíme mnoho o budoucnosti a není naším právem se na ni hněvat, když nejde vždy podle našich představ. Porovnává pohled nadšených starších sourozenců z malého bratříčka s materiálními obavami dospělého člověka. Fejeton končí shrnutím radostí, které přineslo třetí dítě.

Kolik programů umíš, tolikrát jsi člověkem

s podtitulem aneb můj první počítač

Tento článek líčí lítý (ale vítězný) boj starší dámy s výpočetní technikou. Na začátku všeho stálo přátelství autorky s misionářkou z Německa. A protože stále platí, že Němci jsou na tom po materiální stránce stále poněkud lépe, rozhodla se tato paní darovat mámě své vyřazené služební PC. Ta ho statečně odmítala hlavně ze strachu, že s ním nebude umět. Po delších peripetiích se počítač vydal Evropou ke své nové majitelce, která (nic jiného už nebylo možné) jej osedlala, překonala svůj strach a naučila se vše co potřebuje. Závěrem poznamenává, že jediné co ji mrzí je to, že počítač nenechala přivést dřív.

O pejscích a křesťanech

Tento fejeton popisuje princip objevený při procházce se psem. Pes autorky je vychován a poslouchá na slovo. I přes to musí být ve městě na vodítku, protože je to rozený bojovník, který blbě vidí a tak útočí na všechno, co se mu nezdá. Při jedné z procházek se k výpravě připojil i cizí pes – bez vodítka a vychování. Ve fejetonu se líčí to, že pes autorky se chráněn tím, že je vychovaný a má pána. Kdežto ten druhý spadl do vody, protože neposlouchal, málem skončil pod autem, když druhý pes byl bezpečně u paniččiny nohy. Touto úvodní příhodou je uveden princip, že ani lidé, kteří věří v Boha nejsou bez chyb. Dokonce to ani není možné a Bůh to po lidech nechce. Jde tu o něco jiného: stane se, že jdeme špatným směrem, ale pokud posloucháme Boha, včas nás zavolá zpět. Článek je uzavřen tím, že se blíží Velikonoce. Neměli bychom zapomínat na Ježíše Krista, protože zemřel za hříchy každého z nás, miluje nás a čeká až k němu přijdeme. Pokud tak učiníme, budeme mu patřit a dá nám život věčný.

Slovo závěrem

Čím to shrnout? Čtení knihy je velmi poutavé. Je plné nečekaných zvratů, které předem neodhadnu ani já a to jsem byl u většiny popisovaných událostí osobně. Kniha je zábavná i dojemná – v mnoha momentech přivádí k slzám. Je z prostředí Apoštolské církve a v jedno článečku figuruje i námi milovaná Biblická škola v Kolíně. Kniha přináší další hlubší pochopení mé mámy i naší rodiny. Pochopení pohledu rodiče na dítě, pro ty, co ještě rodiči nejsou je také věc neméně zajímavá. To vše se hodí! Každý je tím z čeho vzešel a znát sám sebe je dobrý základ pro život.

Bibliografie titulu

Název: Komenský v sukních

Autor: Marie Faldynová

ISBN: 978-80-7112-157-2

Nakladatelství: Křesťanský Život © 2011,

Pod Červenkami 504, Albrechtice 735 43