List do Sard

Zjevení Janovo 3:1 – 6

Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.

Cesta víry každého je někdy divoká. V jednom období jsem se nejvíc strachoval z toho, jestli žiju dost dobře. Ano! Měl jsem co dohánět (a mám pořád) a občas mě to i dost fackovalo. Jedna z mých povahových vlastností je, že nic nepřeháním – ani v dobrém, ani ve zlém. Tou dobou jsem to nepřeháněl ani s Bohem.

Největší hrůzou pro mě bylo, že by přišel Ježíš pro svou církev – tak jak to všichni křesťané očekávají (nebo by dle mého měly). Věděl jsem, že můj život moc neodpovídá tomu, jak by měl život křesťana vypadat a to dostávalo do hlubších a hlubších stavů bezmoci.

Došel jsem do bodu, kdy jsem si musel položit otázku – co mám dělat, když se nedokážu sám změnit?!? Já už prostě lepší nebudu. Odpověď jsem znal. To může se může stát jen z moci Boží. Jen jsem nevěděl jak to celé uchopit.

Za nějaký čas jsem jel na konferenci, kde se celá moje situace vyhrotila a já jsem kapituloval. Pak jsem požádal o modlitby jednoho kazatele a ten mi řekl moudro, které hodně změnilo můj život. Tak jak jsem napsal – nikdy nic moc nepřeháním. Když ale nebudeš přehánět vztah s Bohem a chodit na hranici, s postojem – tohle ještě můžu a vesele si hřešit, nikdy neuvidíš požehnání ve svém životě. Naopak, když budeš usilovat o tom, jak být Bohu nejblíž, útoky a problémy budeš mít úplně stejné jako když jsi na té pomyslné hranici – ale budeš moct cítit Boží blízkost. Protože Bůh to s námi nikdy nevzdá, pokud to my nevzdáme s ním.

Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

S touto odpovědí jsem odjel a až za nějaký čas mi došlo, že ten všelék na změnu je milost v Kristu. To, že nebudeš lepší ze své snahy – to je realita našeho života. Bylo ale třeba hodně napravit. Milost v Kristu sama nic nezmůže. Hodně radikálních rozhodnutí. Čas, který jsem trávil hraním her na PC jsem dal modlitbě. Na čas jsem úplně přestal pít alkohol, dokud nezjistím míru, která je správná. Přestal zabíjet čas televizí a seriály.

Ale pak jsem se dostal na ty problémy, co jsem nikdy nemohl vyřešit. Zjistil jsem, že mě tak účinně zaměstnávají, že nezabývám ničím jiným. Skutkařím. A víme, že jsme živí z víry a ne ze skutků! No co teda s tím?

Potřebuješ se přestat zabývat sám sebou – jak moc dobře žiješ a nežiješ a začít se dívat kolem sebe. Hledat a čekat na skutky víry, které ti Bůh připravil. Nikdy je neuvidíš, pokud se nepřestaneš dívat do sebe. Ono totiž to úporné snažení žít co nejlépe je určitý druh sebestřednosti, kterým Tě zlý chce zaměstnat abys neviděl(a) situace do kterých Tě Bůh posílá.

Tak si myslím, že jenom Ti kdo žijí s milosti, můžou naplnit Boží poslání. A ti budou nosit bílé roucho.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.