Od lidí o sobě
Každý se asi někdy zabýval otázkou jak se stát kvalitním jedincem, který dokáže žít sám se sebou i s druhými v souladu a harmonii. Stejně tak i já… A to není vůbec lehká otázka. Jak toho dosáhnout? Jak se vyvarovat přenášení vzorců chování rodičů, které nás tak štvou, na sebe? Na posledním s víkenďáku s přáteli z VŠ jsme diskutovali na téma sebepřijetí, které úzce souvisí s výše uvedeným – s uměním žít sám se sebou i s jinými. Velmi záhy jsem se v této skupině dostali k tomu, že sebepřijetí úzce souvisí s tím, co nám naložili jiní. Identitu člověka, jeho sebedůvěru a další klíčové věci pro dobré fungování dává rodina (máma a táta).
Komunistova hesla o výchově
S tátou jsme k sobě hledali cestu dlouho. Měl jsem mu za zlé, že mi několikrát nepomohl, když jsem to potřeboval. Navíc má specifický způsob jakým povzbuzuje lidi. Pokud tě můj tatík povzbudí v pravou chvíli, danou činnost už nikdy nebudeš dělat. Navíc se spousty věcí bojí. Ale nakonec se povedlo a cestu k sobě jsme našli. Potom co jsme se dokázali bavit, mi řekl jedno moudro:
Vyrostl jsem v socializmu. Vždycky nám říkali: vy pracujte a my (společnost) se postaráme vaše děti.
Dle mého se právě tímto přetrhlo v řadě rodin pouto mezi rodiči a dětmi. Rozvoj průmyslu a provozů na směny… Táta v práci nebo přímo jako externí živitel, máma doma… Tím, že se toto přetrhlo, zmizelo uznání dětí rodiči. A pokud nemá dítě uznání svých rodičů, nevěří si a ani se nemá rádo.
Výkřiky dneška
Dneska je situace jiná. Opačná. Někdy se stává dítě je pánem domácnosti. Přijde mi, že občas je téměř uctíváno. To je druhý extrém. Vede to ale k velmi podobnému efektu jako způsobil komunista. Je třeba dítě plně zabavit, zajistit, poskytnout mu všechny kroužky, které si vzpomene; to ale stojí mnoho a mnoho stokorun, které někdo musí domů přinést. A tak náš úžasný kapitalizmus způsobuje úplně totéž co komunista: odděluje rodiče od děti.
Kruhy ve vzorcích chování
Obojí co jsem popsal výše jsou neřesti, které si mnoho lidí neuvědomuje nebo na ně přijdou pozdě. Myslím si, že člověk neumí předat to co sám nezažil. Pokud nezažil skutečný zájem od svých rodičů, tak ho ani nenapadne, že by něco takového měl vytvářet sám. Proto se přenáší zlozvyky rodičů na děti. Vždycky mi přijde veselé, když přijedu domů, vidím rodiče a najednou mi to dojde:
„Už vím, proč dělám to co mě vlastně na sobě hrozně štve… Už vím kde jsem to viděl. Doma!“
Ok. Můžu s tím něco udělat, když nechci tento cyklus dál nést?
Rodina jako ZOO
Mám dva tipy, který se mi osvědčili. Pokud víš, že tě něco zabíjí – nějaký konkrétní vliv, ať je odkudkoliv – vyhni se tomu. To může třeba znamenat na čas nejezdit domů atp. To je tak: jak se může něco uzdravit, když do toho bolavého pořád někdo šťourá?
Druhý tip, který je úžasný a který doplňuje to první, je najít si fungující adoptivní rodinu. Fungující rodina je tak něco ojedinělého asi jako exempláře jako v ZOO. Chodíme se tak dívat, protože je toho hoodně málo. Myslím si, že aby člověk mohl změnit to co bylo špatně z jeho skutečné rodiny, potřebuje to přepsat něčím dobrým. Opět – potřebuje to nejdřív vidět, aby vůbec viděl, že mu to chybí. Zkus to a uvidíš.
Vsuvka: Před nějakým časem jsem našel svojí adoptivní rodinku, kam jezdím na víkendy, když je to možné. Napsal jsem tatínkovy a s maminkou mail, jestli by mě nechtěli adoptovat (za účelem dalšího osobnostního rozvoje).
Dostalo se mi odpovědi, že se musí rodinka poradit, jestli jsou všichni pro. To mě překvapilo, protože jsem to viděl poprvé. U nás doma totiž jeje každý na své triko. Poprvé jsem viděl, že si rodina navzájem pomáhá. Když jeden smutný, druhý ho jde potěšit. Jak prosté, že? Jsem za ně moc rád.