Výkonový trojúhelník jak je známe z teorie obvodů
V teorii elektrických obvodů jsou definovány tři výkony: činný, jalový a zdánlivý. Činný výkon P je ten, který chceme – spotřebič ho spotřebuje a my získáme technickou práci, teplo, popř. vyinkasujeme peníze za příslušné kW. Matematicky je definován jako součin odporu a druhé mocniny elektrického proudu.
Jalový výkon Q pulzuje mezi zdrojem a spotřebičem a příliš ho nemáme rádi. Je totiž možné ho „vyrobit“ na svorkách spotřebiče a tudíž ho nemusíme přenášet po vedení. Matematicky odpovídá přibližně druhé mocnině napětí.
Zdánlivý výkon S je vektorový součet činné a jalové složky výkonu.
Výkony při studiu
„Září když končí, hurá do školy. Fakulta chce naše výkony…“
Všichni, kteří studují vysokou školu, ví co obnáší připravit se na zkoušku. Dovolím si použít analogii s výše uvedenými vztahy. Proto abychom u zkoušky uspěli, musí být činná složka našeho výkonu u zkoušku značně větší než jalová složka. Abychom toho dosáhli musíme překonat odpor R našeho mozku. Druhá proměnná figurující ve vztahu pro činný výkon je proud I (informací). Je to intenzita kterou se učíme. Z výše uvedeného vztahu je jasně vidět, že čím větší je intenzita, tím větší je výkon.
Nesmíme ale zapomenout na druhou výkonovou složku: jalový výkon. Ten se nejvíce projevuje před zkouškou a přímo při ní. Jalový výkon je úměrný napětí kvadrátu z toho, že nic neumím. Pokud toto napětí přesáhne únosnou mez, člověk zapomíná i to co umí (stres a zmatek).
Zdánlivý výkon je vektorový součet činné a jalové složky a ve výuce odpovídá tomu, že se člověku zdá, že umí (ale ne vždy to tak je)… Pokud činná složka není dost velká, dojde k exponencielnímu vývinu napětí (tj. jalové složky), který zpravidla vede k neúspěchu.
Rada závěrem
Myslím si, že studium na vysoké škole není až tak o intelektu ale spíše o sebekázni: jde o aby se člověk naučil vyvinout vysokou intenzitu učení. Samozřejmě, že musíte mít něco v hlavě (aby odpor nebyl nulový)… Ale podstatně větší část úspěchu dává právě kvadrát intenzity učení.